Sol Invictus: Narozeniny slunečního boha

19. prosinec 2024

Dne 25. prosince roku 274 n.l. byl poprvé slaven den narození římského slunečního boha, zvaného Sol Invictus – Neporažené slunce, nebo také bůh Neporaženého slunce. 

Slunečního boha ve starověkém Římě uctívali už od časů republiky. Zpočátku patřil mezi božstva menší velikosti, ale jeho význam se během staletí proměňoval. Například v dobách raného císařství dostal Sol, jako ztělesnění slunce, které všude svítí a všechno vidí, do svého referátu ochranu císaře.

Dvě syrská intermezza

Římský císař Marcus Aurelius

Na začátku třetího století našeho letopočtu se kult Sola dočasně spojil s kultem syrského boha Elagabala. Tehdy císař Marcus Aurelius Antoninus, který měl syrské kořeny, udělal z tohoto kultu římské státní náboženství. V Římě byl postaven zvláštní chrám nazvaný Elagaballium, kde se měli Římané klanět posvátnému kameni, který údajně sluneční bůh seslal z nebes. Ano, zrovna tak jako v Kaabě v Mekce. Ovšem Elagabalus, stejně jako císař, který ho prosadil, Římany nezaujal. Císař byl v roce 222 zavražděn, kult zavržen a kámen poslán zpátky na své původní místo, do chrámu v Sýrii.

Se slunečním kultem byl opět spojován starý dobrý římský Sol. Starý dobrý Řím ale pomalu slábnul a rozpadal se. Dokud si císařský purpur neoblékl schopný válečník a vojevůdce Aureliánus, který se rozhodl ztracené državy získat zpátky. V roce 272 se vydal na tažení do Palmýry – království na území dnešní Sýrie, které Řím připravilo o jeho východní državy. V několika bitvách Palmýru rozdrtil a ztracené provincie připojil opět k Římu. A o dva roky později se mu podařilo do impéria znovu začlenit i Galii. Po územním sjednocení se Aureliánus pustil do správních a náboženských reforem, které viděl jako nutný předpoklad k udržení tak velkého území.

Palmýra. Ruiny antického města v Sýrii

Sluneční bůh a svátky slunovratu

V roce 274 všechny obyvatele, vojáky a úředníky ve všech koutech impéria informoval, že nově musí uctívat boha Sola Invicta, který údajně pomohl k vítězství nad Palmýrou. Na Solovu počest byl vybudován rozlehlý Chrám slunce, vyzdobený palmýrskou kořistí. Především byl pak stanoven nový hlavní svátek, den Solova narození. Byl jím, jak už víme, 25. prosinec. Tento den byl pro Římany dnem slunovratu a kdy jindy, než o slunovratu by mělo mít svůj den, své narozeniny, sluneční božstvo. Aureliánus se prohlásil nejvyšším knězem tohoto božstva, z jehož vůle se stal císařem. To byla novinka, která založila tradici panovníků z Boží milosti. 

Saturnálie patřily k významným svátkům starověkého Říma

Oslavy Sola Invicta byly naroubovány na staré římské svátky Saturnálie, bujaré týden trvající svátky. Nově vrcholily právě Solovým dnem, kdy se konaly hry a dostihy v cirku a kdy si lid mohl u Chrámu slunce zakoupit levnější víno.

Sluneční bůh a Bible

Císař Aureliánus si dlouho nový kult neužíval. Byl zavražděn rok po jeho zavedení. Sluneční kult ale existoval dál. Na konci čtvrtého století po prohlášení křesťanství za státní náboženství byl zakázán, ale držel se ještě v následujícím století, kdy ho kritizoval svatý Augustin.

Právě z pohledu křesťanství je zajímavé, že Sol Invictus se měl narodit ve stejný den jako Ježíš. Den Kristova narození není známý; 25. prosinec byl stanoven v polovině čtvrtého století, kdy byl ještě legálně praktikován sluneční kult. Spojit Solovo narození s narozením Krista se možná nabízelo i proto, že o Spasiteli jako o slunci se mluví v Bibli. V knize Malachiáš se dočtete: „Však vyjde slunce spravedlnosti a v jeho paprscích bude uzdravení.“

autoři: Veronika Kindlová , frv
Spustit audio

Související