Pověst z Litoměřicka: Na čarodějnice se bič nebere

Kdysi tam vyháněl kravičky na louku pasáček. A tak to udělal i jednoho krásného dne, kdy slunce příjemně hřálo a zvířata se těšila z dobré pastvy. Nic nenasvědčovalo tomu, že se chystá něco nekalého.

 Chlapec si vyřezával píšťalku z vrbového proutku, byl zabraný do práce, a tak si ani nevšiml, že se u jeho stádečka najednou objevila podivná ženština. Všiml si jí, až když začala dojit do díže, kterou si přinesla, jednu kravku.

„Co to děláš,“ vykřikl pasáček na to divné stvoření s rozcuchanými vlasy a v roztrhaném oblečení. Vzal bič a rozeběhl se k ženě, že ji s ním švihne. Než doběhl, podivná ženština zmizela. Ještě předtím ale stihla zavolat:

„To jsi neměl dělat. Žádnou krávu už domů neodvedeš!“

Chlapec se vyděsil, ale protože zvířata se klidně pásla dál a nic se nedělo, sedl si zpět na původní místo a dál vyřezával píšťalku. Ženské tlachy – říkal si.

Když se ale začalo smrákat a on chtěl sehnat stádo dohromady a odvést domů, všechna zvířata najednou zkameněla.

Obyvatelé Šebířova pak jeho vyprávění nevěřili. Mysleli si, že krávy neuhlídal a ty se mu zaběhly. A on se teď jen vymlouvá. Dostal výprask, a i když byla už noc, vyhnali ho lidé zpátky do tmy, ať jde krávy hledat.

Co mu zbylo. Zamířil na louku, pak do lesa, zakopával o kořeny a proklínal tu podivnou ženštinu, která mu to všechno nadrobila. Věděl, že krávy nenajde, když jsou z nich kameny. Ale kam měl jít?

Najednou došel k jeskyni, ze které vycházelo světlo. Šel tedy dovnitř a tam uviděl právě tu ženu, která krávy proměnila na kameny. Cosi míchala v kotlíku.

„Á, to jsi ty,“ řekla a ušklíbla se. „Měl jsi mi dát trochu mléka a byl klid. Teď máš jedinou šanci, jak krávy dostat zpátky domů. Všechny kameny musíš z louky svalit dolů k potoku. Pak se promění zase ve zvířata,“ dořekla. Ještě dodala, že to musí stihnout do rozbřesku.

Pasáček se vrátil na pastvinu a kameny jeden po druhém odvalil k potoku. Ruce ho bolely, záda také, byl naprosto vyčerpaný a už neměl sílu, když zbýval poslední kámen. Chvilku si vydechl a ta chvilka byla osudná. Náhle se objevily na obzoru první paprsky slunce.

Všechny kameny u potoka se proměnily na kravičky. Jen ten poslední zůstal nezměněný na louce.

 Třeba tam ten kámen leží dodnes. Který to je, už ale Šebířovští neřeknou. Po válce byli odsunuti do Německa a do osady, kam prý nevedla ani silnice, se nikomu z těch, kteří přišli do pohraničí, nechtělo.