Pověst z Chomutovska: Když Kadaní pobíhal kostlivec

Hřbitov se také původně nerozkládal tam, kde dneska. Pohřbívalo se podle pověsti blíž k centru, snad dokonce v místech, kam zasahuje dnešní náměstí. A právě z těchto míst vylézal svého času kostlivec, který pak terorizoval celé město. Koho potkal, ten zemřel strachy.

Dokonce lidem nahlížel do oken a kdo ho zahlédl, buď onemocněl nebo také zemřel. A to i děti. Lidé si zakrývali okna, přestali od večera vycházet z domů, a dokonce i ponocný se obával chodit po městě a vyhlašovat, která je hodina.

„To přece musí jednou přestat,“ říkali si všichni. Ale ne a ne, kostlivec je strašil dál. Co s tím?

Někoho napadlo, že by mohli hrob kostlivce otevřít a odvézt jeho tělo někam mimo město. Nebo rozdrtit kosti. Ale kdo by na to měl v té době odvahu? Co kdyby kostlivec z hrobu vyskočil i za bílého dne a jak by pak asi řádil, že ho vyrušili. Jak by dopadlo město!

V té době žil ve věži radnice muž jménem Urban, který se staral o radnici a hlavně věžní hodiny. Měl dceru Juditu. Protože jeho světnička byla vysoko nad náměstím a celé centrum města měl jako na dlani, viděl, odkud kostlivec vylézá. A že je to vždy, když nastane půlnoc. S jednou hodinou se pak vrací zpět do hrobu.

„Musíme na to jít chytře,“ radil se věžník s dcerou a vymysleli plán. Urban si totiž všiml, že kostlivec pokaždé, když opustí svou rakev pod zemí, odhodí rubáš a při návratu si ho znovu oblékne. „Kouzlo asi bude v tom rubáši,“ napadlo věžníka.

Za jedné ponuré bezměsíčné noci, kdy ho kryla černá tma, se Urban ukryl poblíž místa, kde se nacházely staré hroby. Odbila půlnoc a kostlivec se opět vydrápal zpod země. Odhodil rubáš a vydal se do ulic hledat nějakého zbloudilce, kterého by mohl poslat na smrt.

Věžník popadl rubáš a utíkal s ním k radnici. Povedlo se mu dostat se dovnitř a zamknout těžké dveře. Ještě ale musel zdolat schody do světničky!

Blížila se jedna hodina, a tak se kostlivec vrátil k hrobu. Rubáš nenašel. Lehce ale přišel na to, kdo mu ho ukradl a jako pes po stopě se pustil za Urbanem. Do věže nemohl, dveře byly zavřené, začal tedy šplhat po věži nahoru. Už už to vypadalo, že se do světničky, kde se schovávala Judita, dostane dříve než samotný Urban.

Ten s vypětím zbytku sil vyběhl s rubášem poslední schody a vřítil se do světničky. Z druhé strany strkal do okénka svou lebku kostlivec.

„Teď“ křikl Urban na dceru.

Ta zatáhla za kladívka hodinového strojku a hodiny odbily jednu. Čas, kdy se musel kostlivec vracet do hrobu, nastal. Jenže neměl svůj rubáš!

Kostlivec vydal skřek a zřítil se z věže. Jak dopadl, změnil se v hromádku popela.

Něco z ní rozfoukal vítr, který se zvedl, něco ještě lidé našli pod věží. Popel pak vyvezli za hradby a vyhodili do polí.

Městem zavládla úleva, lidé konečně mohli klidně spát.