Pověst z Krušnohoří: Žili tu kdysi obři?

Utekli prý před lidmi, kteří také začali hledat v horách cín a stříbro a další rudy a nebo jim jejich poklady přímo kradli. Ovšem pověsti mluví také o obrech. Ti prý sice nekutali v podzemí, to jim jejich vzrůst asi nedovolil, ale prý tu kdysi pobývali.

Tak třeba pod hradem Lestkov nebo také Egerberk (německý název dostal podle řeky Ohře), má být pramen se zázračnými léčivými vlastnostmi. A to proto, že u tohoto pramene žili kdysi ve skále ohniví obři. Zmizeli v čase, ale v pramenu zůstala jejich ohnivá síla.

Nu a na nedalekém hradě Hasištejn zase podle legendy střežil poklad obr se svým velikým psem. Dokonce ho viděli dva bratři - prý z Bystřice. Slyšeli o pokladu a rozhodli se ho jít hledat. Nouze tehdy byla veliká, a tak touha přilepšit si zvítězila nad strachem. Věděli, že pověst mluví o hrozivém strážci pokladu.

Protože poklad měl být někde dole v podzemí v jeskyni, vzali s sebou provaz, lucernu a vydali se po poledni k tehdy už opuštěnému hradu. Našli zvláštní jámu a přišlo jim, že dole něco září.

„Budeme bohatí,“ jásali. Všude bylo ticho a klid, a tak zaplašili obavy z obra a jeho psa. Spouštěli se hlouběji a hlouběji, až stanuli v jeskyni.  A skutečně, uprostřed zářila hromada zlata a drahých kamenů. Bratři si začali nabírat do pytle, který vzali s sebou, když se ozval hluk, který i skálou otřásal. Štěkot a kroky kohosi obrovského.

Bratři nečekali, nechali pytel se zlatem pytlem a rychle šplhali po provaze nahoru. Jeden z nich ještě koutkem oka zahlédl, jak se do jeskyně vřítil obrovský pes a za ním obr se stříbrnými vlasy a vousy. Zahrozil směrem k bratrům, ale víc naštěstí pro ně neudělal.

Bratři se dostali z jámy, která se za nimi uzavřela. Doběhli šťastně domů. Teprve po dlouhém čase, když jim otrnulo, se v krčmě svěřili se svými zážitkem. Jak to ale udělali, záhy na to onemocněli a zemřeli. Možná, že kdyby tajemství střežili dál, žili až dodnes. I to je v pověsti možné…

No a do třetice se vypráví o obryni také na Hasištejně. Měla žít ve skalách v jiném čase, než bratři viděli strážce pokladu. Ale kdo ví, třeba patřili k sobě…

Nikdo by ostatně o ní nevěděl, kdyby podle legendy nestloukala vždy před půlnocí máslo. Hluk to byl takový, že se otřásaly domy v obcích okolí. Přesně o půlnoci vždy ale hluk přestal, asi měla hotovo.

Říká se, že pověsti a legendy mají vždy v sobě kus pravdy. Třeba tedy někdy archeologové najdou i v Krušných horách kostry lidí, kteří byli větší než bylo v té době obvyklé. A lidská fantazie z nich udělala obry. Nebo tu skutečně nějací obři žili?