Věda a víra - konflikt nebo dialog?

Kdo by nám o tom mohl říci více, než člověk, pro něhož jsou víra i věda denním chlebem? Marek Vácha je vystudovaný molekulární biolog a genetik, přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale zároveň i katolický kněz.

Jaký je podle vás vztah vědy a víry?

Marek Vácha: Nejprve je potřeba si uvědomit, jak funguje věda. Věda používá jako svůj nástroj takzvaný metodologický naturalismus; někdo tomu říká i metodologický materialismus. Jedná se o to, že nás zajímají fenomény měřitelné povahy - vědec má k dispozici stopky, pravítko, laboratorní váhy. Zajímá nás tedy to, co nám vychýlí rafičku přístroje. Z toho plyne ohromná výhoda současné západní vědy; to, že jsme dokázali od dob Aristotela jakoby odstřihnout vědu od světa ezoterična, mýtů, magična a tak dále. Zajímá nás jenom to surové měřitelno. Věda, co se týče vztahu k Bohu, duši, andělům a podobně, sama sobě ordinuje takzvaný metodologický agnosticismus. To znamená, k těmto fenoménům se nevyjadřujeme, protože pokud je například lidská duše neměřitelné povahy, tak pak věda k ní vlastně nemůže nic říct. Ani to, zda existuje nebo neexistuje. Věřícím připadá někdy škoda, že věda není schopna dokázat existenci Boha, a to opravdu není, ovšem ze stejných důvodů věda není schopna dokázat jeho neexistenci. Pokud Bůh nebo andělé či lidská duše nejsou fenomény, které se nacházejí ve hmotě, prostoru a času, pak věda nemůže k jejich existenci nic říct - ani ano, ani ne! Věda si všímá jenom té určité části našeho světa, která je měřitelná. Ale jsou tady ještě jiné světy, které my považujeme za velmi reálné, přestože jsou neměřitelné. To je například svět umění. V umění nic jako objektivní realita neexistuje! Přesto nepovažujeme za správné říkat, že kvůli tomu, že v umění není objektivní realita, tak žádné neexistuje. Někdy se říká, že pokud lidstvo na něco bylo hrdé, pokud jsme my lidé něčeho dosáhli, taková ta tři velká vzepětí lidstva, pak jsou to věda, umění a chcete-li - mystika. A tak, jako nemůžeme říct, že umění není odpůrce vědy (je to prostě jiný pohled na svět), tak pak nejsou ani spory mezi uměním a vírou a nebo mezi vírou a vědou. Jsou to jenom tři paprsky, tři směry světla, tři reflektory, kterými nasvěcujeme ze tří různých stran stejnou skutečnost.

Mnozí jsou přesvědčeni, že věda a víra proti sobě vedou nemilosrdnou zákopovou válku. Z vašich slov ale zdá se vyplývá, že oba tyto způsoby vidění světa mohou bez problémů existovat souběžně. Je tu snad i prostor na nějakou spolupráci?

Marek Vácha: Říká se, že mezi vědou a vírou jsou čtyři různé typy vztahů. Řekl bych, že ty první dva jsou už dnes poněkud zastaralé a ty druhé dva můžou být nesmírně inspirující... Ten první, to je vztah konfliktu - víra nebo věda. Buď má pravdu paní učitelka z biologie, nebo má pravdu pan farář v hodinách náboženství. Buď svět vznikl v šesti čtyřiadvacetihodinových dnech, nebo je naše Země stará 4,65 miliard let a náš vesmír 13,6 miliard let. Musíme si vybrat to nebo to - Darwin nebo Bible, víra nebo věda! My, dříve narození, kteří pamatujeme ještě komunismus, tady tento typ vztahu známe velmi dobře... Druhý typ vztahu je poněkud smířlivější. Je to takzvaná nezávislost. Dobře, ať teologové řeší svoje vzdušné zámky, ať přemýšlí o nebi, pekle, očistci, duších a podobně, ale ten svět, ve kterém žijeme, ten hmotný svět, ten, prosím pěkně, ať nechá vědě. Tedy věda i víra - každá má nárok na svoji vlastní existenci. Jedna nemůže diskvalifikovat druhou, každá řeší úplně jiný typ problémů. Na tento názor ovšem můžeme s úspěchem namítnout, že tak to není. Když nic jiného, tak věda i teologie mají společný bod zájmu, zabývají se stejným problémem - a tím je například člověk nebo tato planeta... Třetí typ vztahu mezi vědou a vírou je dialog, ve kterém se najednou ukazuje, že přírodovědecké poznatky můžou někdy velmi účinně provokovat teologii a naopak teologické poznatky můžou velice účinně provokovat vědu. Třeba právě v té otázce, co je to člověk. To je otázka, kdy jistě máme celou řadu různých odpovědí, jak nám je dává anatomie a fyziologie člověka. No jo - ale abych pochopil, co je člověk, tak najednou, málo naplat, musím si vzít ku pomoci i poznatky psychologie, filosofie a pro některé samozřejmě také poznatky teologie. Máme tady taky vědecké teorie, které jako by byly těhotné teologickými implikacemi. Co třeba teorie Velkého třesku! Že hmota není věčná, že hmota má počátek, to je myšlenka, která nesmírně provokuje teology... No a za čtvrté je zde představa integrace, se kterou se zřejmě zejména věřící člověk dosti snadno ztotožní. To je právě ta představa, že pokud chci porozumět světu jako takovému, tak potom mi nesmírně výhodným způsobem pomůže věda. Ale musím se také na svět podívat z pozice umění a chcete-li, z pozice teologie. Tedy ta představa integrace jsou jakoby ty vzpomínané tři paprsky pohledu, tři různé zorné úhly. Konflikty minulosti vždycky začínaly tím, že si jedna z těchto stran řekla, že je majitelkou konečné pravdy. V minulosti to dřív často bývala teologie, která se někdy cítila oprávněna vyjadřovat se k otázkám, jako je třeba stáří Země nebo podobně. Dneska je dosti často majitelkou konečné pravdy, nebo aspoň si na to často hraje, věda, která někdy jako by říkala, že už má odpověď na všechny otázky. Na tohle musíme být strašně opatrní!

Typickým příkladem často zmiňovaného údajného konfliktu mezi vědou a vírou je odlišný pohled na vznik života na Zemi. Veřejnost, která se sama označuje za ateistickou, se vesměs domnívá, že pohled křesťanů se de facto shoduje s pohledem Jeana Effela v klasickém kresleném filmu - stvoření světa proběhlo nadpřirozeným zásahem v šesti dnech, jak se to píše v biblické knize Genesis, svět byl tímto aktem hotový a od té doby se nezměnil. To si podle mnohých věřící lidé myslí. Jenže právě to není pravda - věřící si to nemyslí; alespoň v naprosté většině případů ne. Jaké místo v otázce vzniku života na Zemi tedy, podle dnešních věřících, Bohu náleží?

Nejde jen o rozšiřování hmoty, ale také o rozšiřování života - o jeho evoluci. Tady se opět často setkáváme s názorem, že věřící nesouhlasí s evolučními teoriemi o postupném vývoji veškerého života na Zemi ze společného předka. Ve skutečnosti existuje hned několik názorových proudů z nichž evoluci zcela odmítá vlastně jen jediný, navíc nepříliš rozšířený směr - ortodoxní kreacionismus, přezdívaný také "kreacionismus mladé Země". Jenže pak jsou tu i méně ortodoxní "kreacionisté staré Země", dále zastánci teorie takzvaného inteligentního designu a koneckonců i přesvědčení, byť v Boha věřící, evolucionisté a darwinisté. Člověku, který se v tomto názorovém kotlíku neorientuje, se takové dělení musí jevit jako značně nesrozumitelné. Podrobněji se k němu vrátíme za týden. Průvodcem nám bude opět biolog a katolický kněz Marek Vácha, přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mimo jiné se ho zeptáme i na to, jak na tom byl s vírou slavný přírodovědec Charles Darwin, u kterého mnohé z dodnes trvajících sporů o Boha a evoluci mají svůj počátek.

Vysíláno v Planetáriu č. 22/2009, 30. května - 5. června 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:10).