Revoluce je mrtvá – až žije revoluce!
V historii najdete řadu revolucí, které za hesla o svobodě a rovnosti schovávaly prachobyčejný boj o koryta a netušenou brutalitu. Ta francouzská se od nich nijak nelišila.
Jako paradox se přitom může jevit skutečnost, že v třeba případě Velké francouzské revoluce bylo vše rafinovaně legalizované: prakticky pouhé dva zákony umožnily v přepočtu na populaci vygenerovat víc mrtvých Francouzů než druhá světová válka. Jedná se konkrétně o zákon o podezřelých a zákon 22. prairialu.
Kdo je vlastně podezřelý?
Zákon o podezřelých z roku 1793 je dokonalý návod, jak proměnit celé obyvatelstvo ve „sprosté podezřelé“. Neříká „kdo spáchá takový a makový čin, bude potrestán.“ Jeho vyznění je nebezpečně vágní: „Kdo svým chováním, styky, řečmi nebo spisy projevil nepřátelství ke svobodě, je podezřelý.“ Ovšemže bez jakýchkoliv dalších definic. Kategorie „podezřelého“ je geniální v tom nejhorším smyslu: nepotřebuje důkaz, stačí pocit.
Ono podezřelé chování měly přitom posuzovat nikoliv profesionální soudy, nýbrž občanské místní výbory. Tedy skupinky amatérů s nejrůznějšími motivacemi: skutečná důvěra revoluci, nebo taky opojení mocí, strach, pomsta… a podle toho to vypadalo. Obyčejní lidé u sebe museli nosit průkazy občanskosti – průběžně potvrzované doklady o tom, že jsou loajální. A o tyhle průkazy šlo snadno přijít rozhodnutím jednoho zapšklého člověka. Oficiálně přitom všechno dávalo smysl: revoluce se přece brání. Všude jsou monarchisté, emigranti, špioni, spekulanti… Což se vlastně hodí, protože je na koho svést všechny neúspěchy.
Svědci nejsou potřeba
O necelý rok později přichází další krok: zákon 22. prairialu. Jestli zákon o podezřelých zvýšil kvantitu obžalovaných, prairial zrychlil samotný proces jejich odsuzování. Obžalovaný už v zásadě nemá obhajobu. Svědci nejsou potřeba, na důkazy není čas. Revoluční tribunál se mění z místa, kde se rozhoduje, zda někdo zemře, v místo, kde se smrt jen administrativně potvrzuje.
Výběr rozsudku byl zjednodušen na osvobodit, nebo popravit. Žádný trest odnětí svobody, vyhnanství, žádné stupně viny. Binární logika: nula nebo jednička, život nebo smrt. A změna se okamžitě projeví: dříve bylo 5 poprav za den, teď je to 17. A tak nastává v letech 1793–1794 to nejkrvavější období revoluce, zvané tak „roztomile“ Velký teror. Politicky ho zastřešovali jakobíni a v čele jakobínů stál Maximilien Robespierre a právě ten byl jedním z tvůrců onoho zákona.
Revoluce požírá své děti
Ironie dějin spočívá v tom, že zákony, které měly revoluci „zachránit“, ji pomohly zničit zevnitř. Strach se totiž nedá dlouhodobě řídit: jednou spustíte mechanismus, který odměňuje podezření a trestá pochybnost, a dřív nebo později se logika obrátí proti těm, kteří ji vymysleli. Jakobíni to zjistili na vlastní kůži – ve chvíli, kdy už nikdo nevěděl, kdo bude příští „podezřelý“.
A tady někde se zrodilo ono úsloví „revoluce požírá své děti.“ Nakonec byl popraven sám Robespierre, při jednom z mnoha převratů, jakýchsi revolucí uvnitř revoluce. Hlavu mu napíchli na kopí. A na gilotině skončil i jeho ministr spravedlnosti Danton, který svým působením i koncem ze všeho nejvíc připomíná našeho soudruha Slánského. Rozdíl je snad jen v osobitém přístupu k vlastní smrti: když si Danton vyslechl rozsudek, zahalekal jen „ukažte pak mou hlavu lidu – stojí za to.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
