Leviathan aneb Státy jako organismy

Když se pak tu a tam objeví státoprávní úvahy nové, nedej Bože moderní, zpravidla se po nějakém zkoumání dostaneme k prohlášení typu „už staří Řekové…“ Příkladem takové teorie může být etatismus, tj. představa, že rozhodujícím arbitrem ve společnosti je stát. K jeho původu se hlásí Francie 19. století. V širším pojetí mu odpovídá termín organicismus, který pracuje s představou státu coby svébytného organismu. Počátky toho jsou oficiálně kladeny opět do 19. století, tentokrát do Velké Británie. Jakmile však začneme etatismus a organicismus (nikoliv organismus) pitvat, zjistíme jejich přesah do minulosti – i do budoucnosti, tedy do naší přítomnosti.

Organicismus a diktatury

Logo|foto:Český rozhlas

S představou státu coby organismu rády pracují diktatury, ať už se jedná o totalitní, nebo autoritářské režimy. Existuje dokonce typ diktatur, který se označuje jako organicko-etatistický, a to je krásná syntéza obojího. Jestliže stát je zde vnímán jako organismus, pak občané jsou jeho buňky. Ospravedlňuje to ovšem likvidaci nepohodlných občanů, kteří v této metafoře představují jakousi rakovinu, a je tedy třeba je odstranit, vyjmout, vyříznout... Takový pohled razil svého času Benito Mussollini, jehož fašismus shrnul do motta „vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu.“

Představu státu coby organismu lze pak dobře rozvíjet i na úrovni jednotlivých institucí: jestliže občané jsou buňkami, nejrůznější instituce a úřady jsou de facto orgány. A čím komplexnější, větší stát to je, tím více orgánů potřebuje a tím masivnější musí mít nervovou soustavu. To však najdeme už v 17. století u Angličana Thomase Hobbese, v jeho díle Leviathan. Vždyť Leviathan sám je obří tvor, či chcete-li, netvor. A na obálce toho díla se tyčí nad zemí obří antropomorfní postava krále, která je složena ze spousty malých lidiček. Jeho ruce, třímající meč a berlu, jsou tvořeny lidmi v silových složkách a v církvi. A je tam i hlava, a to je hlava státu, v království král a v republice prezident, a ta hlava řídí celé tělo. A potřebuje k tomu nervovou soustavu, všechny ty úředníky, kteří nařízení shora předávají dolů, k buňkám–občanům.

Hlava a orgány

Zničení biblického Leviathana. Rytina podle Gustava Dorého|foto:Shutterstock, ©

Hlava samozřejmě chce, aby její tělo prosperovalo, ale někdy se rozhodne pro chirurgický zákrok a nechá nějakou buňku popravit, nebo si rovnou uřízne celou ruku; to když hrozí puč v armádě nebo už ji omrzí duchovní moc. A někdy to nefunguje v nervové soustavě a úřady jsou pomalé a neefektivní a samy jsou najednou přebujelé jako ta rakovina a vysílají zmatené příkazy. A jindy naopak tělo usoudí, že mu to půjde lépe bez hlavy, anebo s jinou hlavou, a pak tu hlavu připraví o hlavu, ať už na špalku jako v Anglii, nebo pod gilotinou jako ve Francii, nebo ve sklepě jako v Rusku.

Plyne z toho, že nejlepší pro tělo i hlavu je vzájemný soulad a symbióza, které vedou ke zdraví organismu a ke stabilitě státu. Při všech těch staletých úvahách o státu, používajících metaforu těla, je však dlužno zmínit jejich počátek. Jsou jím úvahy pánů Platóna i Aristotela, dvou Řeků ze 4. století před naším letopočtem. A připustíme-li, že Sókratés byl skutečný, a ne jakýsi Platónův Cimrman, pak tenhle organicismus rozkryjeme už u něj, v jeho představách o ideálním státě, který odpovídá ideálnímu rozdělení lidské duše.

Takže: už staří Řekové…