O kouzelné bylině a daru bohů
Nacházíme se v hornatém terénu jihoamerických And. Všude kolem je řídký chladný vzduch, v dáli se třpytí hladina jezera Titicaca, je přibližně rok 1200 našeho letopočtu.
Bůh Slunce Inti se zrovna rozhodl, že země je zbytečně pustá a že to chce mít zajímavé. A tak seslal do oblasti svého syna jménem Manco Capac, aby se o to postaral. Sám Capac se určitě nenudil, měl k tomu manželku. Ta manželka byla, jak už to tak bývá, zároveň jeho vlastní sestra, což je pro muže, myslím, smrtelná kombinace. A když už ne pro něj osobně, tak pro jeho pozdější potomky určitě.
Manco Capac a Mama Coca
Manco Capac nelenil, našel lidi a začal je učit civilizaci. Tedy keramiku, zemědělství a tak. A lidi začali pracovat a proto, díky božímu zásahu a dobrodiní civilizace, začali být unavení a vyčerpaní. Manco Capac byl ovšem dobrotivý a taky kolem sebe nechtěl mít netáhla, tak jim, a tady začíná náš příběh, předal božský dar, kouzelnou bylinku. Jmenovala se koka a pokud to máte rádi vědecké a bez půvabu, tak tomu můžeme říkat Erythroxylum coca. Tak tomu bude později říkat osvícenská Evropa, která všechno chtěla zbavit nánosu mytologie. Mně se ale víc líbí ten incký, původní přístup.
Koka byla pro Inky posvátnou rostlinou, ostatně její božský původ má ještě jednu, alternativní historku. Podle ní vděčí obyvatelé And za tu výjimečnou bylinu ženě-bohyni. Něco jako my máme, nebo spíš jako Řekové měli, Afrodítu, takový ten femininní archetyp lásky, sexuality a tak. Tady v Andách se jmenovala Mama Coca a jak byla krásná a náruživá, měla spoustu milenců. No a ti chlapi to časem nerozdýchali a rozhodli se, vlastně v souladu s teorií her, že nejvíc fér bude, když tu ženskou rozsekají, protože pak nebude vítězů ani poražených. Tedy až na tu bohyni. A když pak byla Mama Coca rozsekána, vyrostl z jejího těla poslední důkaz boží laskavosti, ona bylinka jménem koka.
Veselá bylinka a posvátné háje
Máme tedy dvě verze, obě stejně krásné a stejně uvěřitelné. Obě se podle přepisů ve španělských kodexech shodují v tom, že bohové dali tu bylinku lidstvu, aby, cituji „obveselovala zarmoucené, unaveným a vyčerpaným propůjčila nové síly a nasytila hladové“. Takový dar se nesmí zneužívat, a tak podléhal přísné státní a náboženské regulaci a nesl s sebou punc exkluzivity.
Pěstování koky v posvátných hájích bylo svěřeno kněžím, a pokud laik dostal svolení háj navštívit, musel provést řadu očistných rituálů: doslova i přeneseně. Koka se pak užívala při společenských událostech, které posilovaly integritu komunity. Například při uvádění mladistvých mezi dospělé či při komunikaci s předky. Asi jako my máme Dušičky, jen u toho typicky nežvýkáme koku. Kromě toho se tahle rostlina používala jako sociální symbol: jako dar byla předávána v rámci elit a královské rodiny, sloužila trochu jako nejvyšší státní vyznamenání, nebo aspoň medaile Za zásluhy.
Ďábelská rostlina s.r.o.
Celá tahle exkluzivita ovšem padla ve chvíli, kdy padla celá incká říše. To Španělé včele s Pizarrem rozhodli, že to je sice, a teď opět cituji „rostlina ďábelských vlastností“, ale pokud má udržet pracovní tempo otroků ve zlatých dolech, tak se používat může. A španělská koruna zavedla monopol na distribuci koky a měla ho až do pádu svého koloniálního panství v Jižní Americe. Pak teprve nastává to, čemu bychom mohli říkat hodně divoká privatizace a celý ten byznys přešel do rukou narkobaronů. Ale to už má k původní mytologii daleko.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
