Příběhy hvězd – Barnardova hvězda a její průvodci

Je to hvězda deváté magnitudy, okem neviditelná. Málo hmotný červený trpaslík, který astronomy zaujal tím, že je od nás vzdálen jen šest světelných let (po třech hvězdách soustavy Alfa Centauri je to čtvrtá nám nejbližší hvězda), a pak také svou neobyčejnou pohyblivostí. Její objevitel, americký astronom Edward Emerson Barnard v roce 1916 zjistil, že se po obloze pohybuje rychlostí 10,3 obloukové sekundy za rok.

Čtvrtstoletí s Barnardovou hvězdou

Červený trpaslík a jeho planeta v představě výtvarníka|foto: NASA, ESA and G. Bacon (STScI), CC BY 4.0, ©

Na hvězdu se upřely přístroje astronomů z celého světa. Jedním z nich byl Peter van de Kamp, americký astronom nizozemského původu, který byl přímo posedlý touhou objevit u některé ze vzdálených hvězd průvodce, dnes bychom řekli exoplanetu. Barnardova hvězda byla pro svou blízkost a rychlý pohyb ideálním objektem výzkumu a van de Kamp se do něj na konci 30. let doslova „zakousl“. Metody hledání exoplanet však byly tehdy nedokonalé – omezovaly se v podstatě pouze na astrometrii, přesné měření pohybu hvězdy.

Peter van de Kamp vyšel z předpokladu, že průvodce Barnardovy hvězdy bude při svém oběhu způsobovat nepatrné výchylky v její poloze, takže výsledná dráha pohybu hvězdy nebude přímá, ale bude to jakási jemná vlnovka, způsobená gravitační přetahovanou hvězdy s planetou. Sem a tam. Pětadvacet let měřil – až nabyl jistoty. V roce 1963 publikoval článek o objevu planetárního průvodce Barnardovy hvězdy, planety jedenapůlkrát hmotnější než Jupiter. V roce 1969, po nové analýze dat, se opravil – planety jsou dvě, trochu méně hmotné: 1,1 a 0,8 Jupitera.

Zapomenutý projekt Daidalos

Zdálo se, že konečně máme důkaz o existenci planet u jiných hvězd, než je Slunce. Britská meziplanetární společnost dokonce pod dojmem van de Kampova objevu vypracovala studii rychlé bezpilotní sondy s pulsním termojaderným pohonem, která by k hypotetické soustavě Barnardovy hvězdy dolétla za pouhých 50 let. Projekt Daidalos byl však v roce 1978 uložen k ledu. Po vlně obecného nadšení se totiž vynořily pochyby.

Kritici poukazovali na skutečnost, že optický systém dalekohledu, kterým van de Kamp prováděl svá měření, byl během let upravován, došlo ke změně fotografické emulze, naměřené nepravidelnosti byly na samé hranici významnosti a neseděl jim ani způsob analýzy dat. Někteří astronomové provedli vlastní měření, s rozporuplnými výsledky. Vědecká komunita se nakonec přiklonila k názoru, že van de Kampova interpretace je chybná a přítomnost planet u Barnardovy hvězdy nelze prokázat. On sám na jejich existenci až do smrti neochvějně trval.

Umělecká představa povrchu exoplanety, obíhající kolem Barnardovy hvězdy|foto: ESO/M. Kornmesser, CC BY 4.0, ©

Přece jen planeta – ale jiná…

Snad i proto se astronomové stále snažili nějaké planety u Barnardovy hvězdy nalézt. Podařilo se to až v listopadu 2018, kdy byla u tohoto červeného trpaslíka objevena chladná planeta o hmotnosti nejméně 3,2krát vyšší, než má naše Země. Tato studená superzemě obíhá svou hvězdu s periodou 233 dní. S van de Kampovými planetami nemá nic společného, žádné „nové Daidaly“ už neláká. S výjimkou hrdinů žánru science-fiction – ale to je trochu jiná váhová kategorie.