POVĚST Z RADOBÝLU: K odměně je lepší nečichat

Jednou totiž přišel ke kováři v Litoměřicích už z rána podivný malý mužík a požádal ho, aby s ním poslal tovaryše, protože potřebuje okovat koně. Tovaryšovi se moc nechtělo, ten mužíček měl tuze divné oči. Ale mistr přikázal, tak vzal náčiní a šel.

Malý mužík ho vedl k Radobýlu. Cestou na kopec se náhled objevila chodba, kterou vešli do jakési jeskyně a tam stáli koně. Mužík tovaryšovi nařídil, aby je okoval.

Nebylo to snadné. Koně jako by v sobě měli oheň, postát nechtěli…

Logo|foto:Český rozhlas

Nakonec byl ale přece jen tovaryš s prací hotov a mužíček mu k jeho překvapení nasypal jako odměnu do zástěry koňské koblížky. Pak ho vystrčil z hory ven.

„Tolik práce a pak je za to jen trochu smradlavého hnoje,“ zacpal si nos tovaryš. Hnůj ze zástěry vyházel.

Když přišel domů, všechno mistrovi vyprávěl. A jak sáhl mimoděk do kapsy u zástěry, vytáhl z ní zlatý valounek. To byl ten trošek hnoje, který mu do kapsy zástěry zapadl.

Co mu nohy stačily běžel tovaryš na místo, kde hnůj vyházel. Nenašel ani hnůj, ani zlato. Ani chodbu.

Hodně vody uplynulo od té doby v Labi, které kolem Litoměřic protéká. Kde kdysi stála kovárna, by nám snad řekli v místním muzeu, rozhodně tu dnes žádná není. A Radobýl? Z jeho vrcholu (399 metrů nad mořem) je krásný výhled do krajiny.

Těžil se tu i kámen a byla při tom odkryta zhruba desetimetrová jeskyně. Šlo o puklinu v místě, kde se kdysi opravdu dávno setkaly dva proudy lávy. Mužíka ani koně tam samozřejmě dělníci nenašli. Asi to nebyla ta správná jeskyně. Už proto, že do této by se prostě nevešli…

Logo|foto:Český rozhlas