Pověst z Litoměřicka: Pokud půjdete na půlnoční, pozor na podivná světélka

Protože večer se obvykle chodilo kdysi spát brzy – elektřina a tudíž možnost rozsvítit si pořádně ještě nebyla: svítilo se svíčkami a olejovými lampami. Pro mladíka bylo nezvyklé zůstat dlouho vzhůru. Lampa jen tak blikala o on byl po celodenní práci unavený. A tak si nakonec přece jen usnul. Naštěstí jen na chvíli.

Vzbudil se a zjistil, že do půlnoci zbývá už jen necelá hodina. Vyskočil tedy, rychle navlékl boty a kabát a rozběhl se do Počapel. Vzal to přes pole, aby to měl kratší. Noc byla zvláštní, jako kouzelná, krajina zasněžená a on si užíval tu pohodu.

A tu najednou vidí, jak od Bohušovic přicházejí světélka. Mířila si to rovnou k němu. Nesla se potichu a blížila se. Myslel si zprvu, že někdo nese lucerničky, možná jde také zkratkou na půlnoční. Bylo mu to ale divné, vždyť i v Bohušovicích je kostel a určitě tam budou sloužit také půlnoční, proč by tedy na ni někdo chodil do Počapel? Navíc neviděl žádné lidi. To ho vyděsilo, a tak se dal do běhu.

Ohlédl se teprve mezi prvními staveními. A viděl, že se světélka obrátila a před Bohušovicemi naskákala do řeky Ohře.

Farář se divil, proč je v kostele brzy a celý udýchaný. Mladík mu vyprávěl, co viděl a že celou cestu běžel.
„Dobře jsi udělal,“ řekl mu farář. „Blíží se půlnoc, a to je čas pro různé síly - ty kouzelné - dobré, ale i ty zlé. Kdybys neutekl, možná bys v řece skončil i ty,“ dodal.

Domů šel mladík s ostatními věřícími a pěkně po cestě. Světélka se už neukázala.