Pověst z Litoměřicka: S katem nejsou žerty

Měl cosi úředního vyřídit v Litoměřicích. Tehdy se mu říkalo syndikus.

Jak bloudil, uviděl světlo a došel k osamělému stavení. Vypadalo jako krčma, jen nějak divoce. Jenže nezabušte na dveře, když se hodiny trmácíte a nevíte, kde jste a jak nalézt správnou cestu!

Otevřel mu muž s tvrdou tváří, spíše starý voják než krčmář a pozval ho dál do jizby. Tam byl už prostřen velký stůl pro dvanáct osob. Bylo to divné – jizba byla až na krčmáře a jeho děvečku prázdná. Ale syndiskus byl utrmácený, zasedl ke stolu a byl rád, že je v teple a dostane něco jídla.

Dlouho ale jediným hostem nezůstal. Dveře podivné krčmy rozrazil vysoký muž v černém plášti. Vypadal jako hora a šel z něj strach. Přisedl k syndikovi, který se potil strachem.

„Nejsem žádný lupič, klidně jezte dál,“ řekl muž kupodivu mírně.

Netrvalo dlouho a do světnice začali přicházet další hosté. Jeden po druhém, v oblečení, které připomínalo myslivce. Klobouky hluboko do čela. Trousili se, až jich bylo devět. Beze slova si přisedávali ke stolu a pustili se do prostřeného jídla.

Beze slova uplynuly i další minuty. Až se všichni najedli a napili vína, jeden z nově příchozích se zvedl a řekl:„Děkuji oběma hostům za návštěvu. Ale kdo vstoupí do tohoto stavení kromě nás, musí zemřít. Takový je náš zákon. Nikdo nesmi prozradit, kde máme úkryt,“ dodal.

Krčma|foto:Irena Šarounová,Český rozhlas

Syndikus, který už díky dobrému vínu přestával vnímat pochmurnost místa, se začal strachy potit, ale muž v černém plášti vstal a klidně odpověděl: „Budiž, ale každý odsouzenec může mít své poslední přání. Napijme se tedy všichni společně a postavme pak prázdné poháry na stůl.“

Tak se i stalo. Všichni pozdvihli pohár a vypili ho do dna. Jakmile ale podivní myslivci postavili na stůl své číše, muž v černém rozhrnul plášť a pod ním se blýskal obří meč kata. Muži zkameněli a než se kdokoliv vzpamatoval, muž všem kromě syndika a děvečky sťal hlavu.

„Přišel jsem vykonat spravedlnost nad rotou loupežníků, kteří trápili kraj,“ řekl muž v černém plášti zkoprnělému syndikovi. Ještě se napil vína a zamířil k Litoměřicům. Rád se k němu syndikus přidal a bezpečně se pak dostal do města.

„Vy píšete rozsudky brkem, já pak něčím ostřejším,“ řekl ještě muž syndikovi na s usměvem na rozloučenou na okraji města a poklepal na svůj meč. Syndikus pak ještě dlouho vzpomínal, jak ho zachránil litoměřický kat z rukou loupežníků.

Litoměřice|foto:Dagmar Cestrová,Český rozhlas