Pověst z Ústecka: O jedné bitvě a upálené čarodějnici

A kdo se vyznal v bylinkách, tomu lidé přisuzovali i umění čarovat. Když se tedy na Rabenhausu usadila stařena s děvčátkem, považovali je obě za čarodějnice.

Dívka dospěla. Zatímco stařena se ukazovala lidem nerada, lidé museli spíše dojít za ní, děvče se chovalo jinak. Dokonce zašlo i do kostela. Lidé se přesto od ní odvraceli, protože se čarodějnic báli.

Při jednom svém toulání se po kraji potkala dívka velmože. Jako blesk ji zasáhla láska. A vůbec tak netušila, že se zaplétá i do tehdejších tahanic o český knížecí stolec. Tím šlechticem totiž nebyl podle pověsti nikdo jiný, než Ota II. Olomoucký, nejstarší Přemyslovec. Dělal si nárok na český knížecí stolec, na kterém už ale v té době seděl Soběslav.

Dívka Otu poblíž bývalé osady Rabenhaus potkala právě proto, že se zde začalo shromažďovat české a německé vojsko. České vedl kníže Soběslav, německé král Lothar III., který právě Otu Olomouckého podporoval a chtěl pro něj český knížecí stolec získat.

Schylovalo se tak k jedné z velkých bitev u Chlumce. Jedné ze tří, které toto místo zažilo. Nejznámější je sice bitva z doby Napoleona, ale ta byla až tou poslední a odehrála se podstatně později než náš příběh. My jsme u prostřední, z roku 1126. Soběslav v ní německého krále Lothara porazil a Ota v bitevní vřavě našel smrt.

Dívka objevila mezi mrtvými jeho tělo a chovala se prý jako šílená. Plakala nad ním, křičela zoufalstvím tak hlasitě, že si toho všiml i sám kníže Soběslav. Nejprve dal příkaz, aby ji od mrtvého odehnali, vzápětí ale sám seskočil z koně a běžel k ní. Poznal v ní totiž svoji zmizelou sestru Marii, kterou hledal déle než deset let.

Ukázalo se, že ve všem měla prsty stará bylinkářka nebo chcete-li čarodějnice. Otec Soběslava, Vladislav, ji podle pověsti vyhnal ze svého dvorce, když tam přišla nabídnout umění léčit. A ona, aby ho potrestala, mu unesla dcerku a vychovávala ji pak na Rabenhausu jako vlastní.

Některé verze pověsti neříkají, co bylo pak, jiné ale tvrdí, že starou ženu za její činy upálili. Označili ji za čarodějnici a s těmi tehdy neměla církev žádné slitování.

A tak někdy prý, když se dnes už opuštěnou a zpustlou osadou Havraní prohání vítr, tak tam pláče a skučí - jako někdo, koho právě sežehly plameny.