Pověst z Jiřetínska: V jeskyni Komora se pořádně rozhlédněte kolem
„A protože jsi zloděj a poberta, propadneš hrdlem,“ slyšel 12. října 1747 v Jiřetíně pod Jedlovou Friedrich Rauch, kterému se také říkalo Fridolín.
Nic mu nebylo platné, že se bránil, že je nevinný. Odvedli ho do šatlavy, kde měl počkat na vykonání rozsudku. Ráno ho pak odvezli v káře na blízký Šibeniční vrch, kde stála – jak název jasně říká – šibenice, a tam ho popravili. Podle dobových listin se v Jiřetíně pod Jedlovou vykonávalo takzvané hrdelní právo až do roku 1765.
Podle pověsti ale Fridolín na šibenici neskončil. Lidem a dokonce i žalářníkovi ho bylo líto, věřili v jeho nevinu, a tak mu v noci pomohli dostat se z vězení. Místo něj žalářník nastrčil pobertu, kterého drábové strčili do šatlavy v noci před plánovanou popravou Fridolína. Někoho připravil o život, a tak si podle žalářníka šibenici zasloužil.
A kdo byl Fridolín? Sirotek, který už od dětských let sloužil u jednoho bohatého sedláka. Pásl a hlídal mu koně. Jednou se ale vrátil a jedno ze zvířat chybělo. „Usnul jsem, a když jsem se probudil, byl kůň pryč. Hledal jsem všude, ale marně,“ říkal.
Zatímco lidé mu věřili, protože prý byl sice trochu podivín, ale především dobrák, sedlák byl přesvědčen, že Fridolín koně ukradl a možná i zabil a maso někde schoval. Soud dal na slova sedláka, a protože krádež koně byl tehdy těžký zločin, odsoudil Fridolína na šibenici.
Fridolín po úteku z vězení zamířil hluboko do lesů. Věděl, že pod kopcem Malý Stožec je jeskyně, kde je sucho a dá se tam přespat. Navíc šlo o místo, které lidé považovali za tajemné a trochu i magické. Z jedné strany totiž kopec připomíná lidský obličej, proto se mu také říkalo Obří hlava nebo Obličejová hora.
Fridolín v jeskyni, která dostala jméno Komora, nakonec zůstal. Vchod byl nenápadný, nevelká jeskyně vystlaná listím mu přišla docela útulná. Živil se tím, co dal les, ale na křivdu nezapomněl. Stal se z něj loupežník. Přepadával a bral ale podle pověsti jen bohatým, chudým naopak dával. I proto ho lesníci, kteří o jeho skrýši věděli, neudali. Ještě mu v zimě, kdy se bál ven, aby ho neprozradily stopy, nosili jídlo.
Uběhlo patnáct let. Až přišla doba, kdy jako by se po Fridolínovi slehla zem. „Musíme se jít podívat, co s ním je. Může být nemocný,“ napadlo ty, kteří o jeho skrýši věděli. Zašli tedy do jeskyně a tam už našli jen mrtvé tělo.
Loupežníka pohřbili nedaleko jeho skrýše. V jeskyni pak našli spoustu drahocenných předmětů.
Zvěst o smrti Friedricha Raucha se rychle roznesla – už nebylo, co tajit. Než stihli lidé jeho poklady rozebrat, zasáhla vrchnost a poslala k jeskyni sluhy s vozem. Prý se povoz musel třikrát obrátit, než byla jeskyně prázdná.
Ale kdo ví. Sice už jeskyni Komoru zkoumali geologové a podívat se tam byla spousta turistů, ale co když tam ještě nějaký malý poklad po Friedrichovi přece jen někde zůstal zakopaný?
Související
-
Pověst z Děčínska: Na Vrabinci v noci nelétají vrabci, ale havrani
Kdo se vydrápe během adventu na zříceninu hradu Vrabinec, může potkat bílou paní. Ale kdo by na skálu, která připomíná vrabčí hnízdo, v zamlženém čase na konci roku lezl...
-
Pověst z Děčínska: Pokud uslyšíte na Vrabinci pláč, možná najdete ve sněhu i rudé růže
Kdo se v době adventu vydá na zříceninu hradu Vrabinec nedaleko Děčína, může zaslechnout pláč bílé paní. Nebo ji i potkat, jak s hrůzou ve tváři obchází zbytky svého hradu.
-
Pověst z Litoměřicka: Pokud nejdete na Liščíně zlato, vezměte nohy na ramena
Mají trpaslíci ve vrchu Liščín nedaleko Ploskovic ukrytý poklad, který jim pomáhají hlídat lišky, nebo jsou to jen pověsti?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.