Ostrovy za obzorem. Navigace domorodých plavců Pacifiku a akustická výprava za „pšoukáním“ tetřívků

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, jaké problémy s turisty mají v Národním parku Grand Canyon v Arizoně, zmíníme se o nedávné erupci sopky Ulawun na ostrově Nová Británie, který patří Papui Nové Guineji, prozkoumáme tři velmi staré šlépěje, které mohly patřit našim dávným obutým předkům z Jižní Afriky, řekneme si něco málo o startu severokorejské vojenské družice a také o dalším testu kosmického dopravního systému Starship od společnosti SpaceX.

Oceánští navigátoři a jejich mapy

Laguna korálového ostrova|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Už je to pěkných pár století, co jsme si my, Evropané, navykli používat orientační a navigační pomůcky a metody, jejichž klasickým vyjádřením je vztah ke světovým stranám, mapa nebo docela nově třeba globální systém GPS. Své chápání geografického prostoru jsme rozšířili přes moře a oceány do celého světa. Ne všude se stoprocentně uchytilo. Dodnes jsou na Zemi místa, kde se lidé orientují jinak, protože je to pro ně přirozenější. A my si povíme, jak – pro nás nezvykle – se dá ještě geografický prostor uchopit a jaký prospěch bychom mohli mít z toho, kdybychom se o tom aspoň trochu poučili.

Plavci z tropických ostrovů|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Jak se vůbec systémy orientace a navigace formují a utvářejí? Co určuje jejich podobu? O tom hovoří kartograf, kulturní geograf a antropolog Jan Daniel Bláha z katedry geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem... U nás je to jasné. Vyjádřením našeho smyslu pro orientaci je mapa, ve své zjednodušené podstatě „obraz“ terénu z ptačího pohledu. Jak se však orientovali třeba domorodí plavci v Oceánii? Jak ve vodních dálavách Pacifiku trefili z ostrova na ostrov? Své navigační techniky v hlavě a předávali si je především ústní tradicí. Jejich poznávání, výzkum a pochopení pro nás mnohdy představují velký a někdy neřešitelný problém. Opravdu neměli žádné mapy? Nějaké se přece jen dochovaly. Ale možná byste v nich na první pohled žádné mapy nepoznali.

S mikrofonem za tetřívky obecnými

Tetřívek obecný při jarním toku|foto:Shutterstock

Jedním z nejohroženějších a zároveň extrémně plachých ptáků naší přírody je tetřívek obecný, hrabavý pták z čeledi tetřevovitých velký asi jako slepice. Jeho oblíbeným prostředím jsou různé slatiny, rašeliniště, vřesoviště a lesní paseky. V současnosti u nás tetřívek přežívá už jen ve třech oddělených populacích – v Krkonoších a Jizerských horách, v Krušných horách a na Šumavě. Celkem asi 200 jedinců, a to je opravdu kriticky málo. Přírodovědcům a ochráncům přírody by se hodilo, kdyby mohli tetřívky spočítat přesněji, ale není to nic snadného. Nejlepší příležitostí je každoroční jarní tok, kdy se kohoutci předvádějí samičkám. Vydávají u toho typické nezaměnitelné zvuky, které je daleko slyšet. Právě podle těchto zvuků je dokonce možné jednotlivé kohoutky od sebe rozeznat – a tedy i spočítat. Tenhle čerstvý objev se pro lepší ochranu tetřívků může docela dobře hodit.

Zvukovými projevy tetřívků obecných se zabýval bioakustický tým Zemědělské univerzity v Praze; výsledky práce českých vědců publikoval odborný časopis Zoological Science. Členem výzkumného týmu i autorského kolektivu byl také Richard Policht z Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské.