Navigátoři a jejich mapy: jak se orientovat v Pacifiku a jak projít genetickým „hrdlem láhve“

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, že noční svícení ve městech má nejspíš vliv na tuhost listů městských stromů, která se tak stává nepřekonatelnou překážkou pro listožravý hmyz, prozradíme vám, že indonéští „hobiti“ z ostrova Flores jsou nejspíše potomky hominidů druhu Homo erectus, navštívíme pohřebiště z doby stěhování národů v Holešově na Kroměřížsku, zmíníme se o objevu rezervoárů tekuté vody v kůře Marsu a nakonec také o čínských plánech na vybudování vlastní sítě družic, umožňující vysokorychlostní připojení k internetu kdekoliv na světě.

Ostrovy skryté za dalekým obzorem

Sto let stará tyčová mapa typu „meddo“ z Marshallových ostrovů v západním Pacifiku, určená k námořní navigaci. Mušle představují ostrovy, v pravé části je znázorněn vliv pasátových větrů na oceánské vlnění v okolí jednoho z atolů|foto:Profimedia

Už je to pěkných pár století, co jsme si my, Evropané, navykli používat orientační a navigační pomůcky a metody, jejichž klasickým vyjádřením je vztah ke světovým stranám, mapa nebo docela nově třeba globální systém GPS. Své chápání geografického prostoru jsme rozšířili přes moře a oceány do celého světa. Ne všude se stoprocentně uchytilo. Dodnes jsou na Zemi místa, kde se lidé orientují jinak, protože je to pro ně přirozenější. A my si povíme, jak – pro nás nezvykle – se dá ještě geografický prostor uchopit a jaký prospěch bychom mohli mít z toho, kdybychom se o tom aspoň trochu poučili.

Plavci z tropických ostrovů|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Jak se vůbec systémy orientace a navigace formují a utvářejí? Co určuje jejich podobu? O tom hovoří kartograf, kulturní geograf a antropolog Jan Daniel Bláha z katedry geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem... U nás je to jasné. Vyjádřením našeho smyslu pro orientaci je mapa, ve své zjednodušené podstatě „obraz“ terénu z ptačího pohledu. Jak se však orientovali třeba domorodí plavci v Oceánii? Jak ve vodních dálavách Pacifiku trefili z ostrova na ostrov? Své navigační techniky v hlavě a předávali si je především ústní tradicí. Jejich poznávání, výzkum a pochopení pro nás mnohdy představují velký a někdy neřešitelný problém. Opravdu neměli žádné mapy? Nějaké se přece jen dochovaly. Ale možná byste v nich na první pohled žádné mapy nepoznali.

Jak ustát genetické „hrdlo láhve“

DNA|foto:Shutterstock

Nedávno jsme v našem pořadu probírali causu posledních přežívajících mamutů, které stoupající hladina světových oceánů uvěznila na Wrangelově ostrově severně od Sibiře. I když jich nebylo mnoho, přežili tam řadu tisíciletí, úspěšně se množili a jejich genetickou informaci to nijak zvlášť nepoznamenalo. Vyhynuli z jiných, zatím neobjasněných příčin. Příbuzenské svazky, ke kterým v nízké populaci jistě docházelo, přitom bývají chápány jako stoprocentní cesta do záhuby. Pokaždé to tak ale dopadnout nemusí.

Klasickou ukázkou genetické cesty do záhuby jsou španělští Habsburkové, říká biolog a popularizátor vědy Jaroslav Petr.