Tlusté knihy plné map: z historie zeměpisných atlasů a kde se na Zemi vzaly meteority z rudé planety

V úvodním přehledu zajímavostí si povíme, kde všude ještě na jihovýchodě Asie přežívají sladkovodní delfíni orcely tuponosé, dozvíte se odkud přišel na Prostějovsko vlk, který v lednu zahynul pod koly automobilu nedaleko obce Olšany, představíme vám unikátní nález ostatků druhohorního krokodýla, který měl ve svém jídelníčku i dinosaury, navštívíme archeologický výzkum v Pásmu Gazy, kde se našly dva tisíce let staré římské hroby a také se zmíníme o pokladu stříbrných mincí, nalezeném nedávno poblíž Valašského Meziříčí.

Z historie zeměpisných atlasů

Stará mapa|foto:Licence Public domain CC0, Fotobanka Pixabay

Už ve 2. století našeho letopočtu sestavil řecký učenec žijící v egyptské Alexandrii Klaudios Ptolemaios spis nazvaný Geographia. Obsahoval souhrn tehdejších geografických vědomostí o světě, a to včetně map. Opravdový „atlas“ v dnešním slova smyslu to ale nebyl; ani se mu tak neříkalo. Pro antiku byl Atlás pouze a jedině mytologickým obrem. Titánem, nesoucím na svých ramenou nebeskou klenbu a někdy i celý svět. Ten svět, který se dnes docela snadno vejde do atlasu. Třeba i kapesního. Skutečné atlasy, tlusté knihy plné map, se objevily až ve středověku, pěkných pár set let po Ptolemaiovi, který byl dlouho uznávanou autoritou.

Rogerova mapa. Idrisi. Měřítko neuvedeno.Stuttgart: Konrad Miller, 1928. Faksimile.|foto: Přírodovědecká fakulta UK Praha

O středověkých atlasech nám před časem vyprávěl Jan Daniel Bláha z katedry geografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Jak říká, staré atlasy jsou vysoce estetickými a dodnes ceněnými uměleckými objekty, ve kterých nejde jen o pouhé zachycení co nejpřesnější podoby a tvarů krajiny. Staré atlasy jsou navíc opravdu krásné knihy. Pro dávné tvůrce map bylo zkrátka podstatné i to, aby znázornění krajiny bylo co nejpůsobivější také po výtvarné stránce... Specifickým typem atlasů jsou pak školní atlasy, které se používají k výuce geografie na školách.

Meteority z Marsu. Kde se tu vzaly?

Meteorit Northwest Africa 7034, původem z Marsu|foto: NASA

Francouzští výzkumníci na francouzsko-italské polární stanici Concordia v Antarktidě několik let shromažďovali materiál, který na zdejší ledovec padá z vesmíru, aby se pokusili odhadnout, jak moc se naše Země rok, co rok od vesmíru „ušpiní“. Vyšlo jim, že na povrch naší planety spadne každoročně více než pět tisíc tun mimozemského prachu převážně v podobě mikrometeoritů o rozměrech desetin až setin mikrometru. Jejich průletu atmosférou si nikdo nevšimne. Větší, dá se říci „klasické“ meteority dovedou naproti tomu udělat dost velkou show, a tak se o nich ví mnohem víc, přestože jejich celková hmotnost v průměrném ročním součtu nepřesáhne podle odhadů ani 10 tun. Mikrometeority pocházejí podle vědců v naprosté většině z komet a také z asteroidů. Původ větších meteoritů je pestřejší. Některé k nám přilétají třeba z Měsíce a nemálo z nich přicestovalo i z Marsu.

Jak se k nám kameny z Marsu vůbec mohou dostat? A podle čeho se pozná, že jsou právě odtamtud? O tom nám vyprávěl Ivo Míček, místopředseda Společnosti pro meziplanetární hmotu. A podle čeho se dá zjistit, jak dlouho trvala jejich kosmická cesta?