Nejstarší dějiny kartografie

Víme, že lidstvo má dáno do vínku potřebu a chuť cestovat, migrovat či jen tak se toulat. Tyto projevy trochu utlumila sedentarizace v důsledku agrární revoluce, ale na druhou stranu je usnadnil technický rozvoj a současná globalizace. Většina lidí na svých cestách používá mapu, nebo alespoň elementárních znalostí do map už dříve zanesených. Dnes se podíváme, jak takové mapy vznikaly, resp. jak se počínaly dějiny kartografie v Evropě. Nemůžeme se vrátit nikam jinam, než do starého Řecka.
Dlužno ovšem poznamenat, že nejstarší mapy pocházejí už z doby kamenné; archeologové je nalezli na českém území, ve Švýcarsku, na Ukrajině a dokonce i na Sibiři. Zobrazování okolního světa pochopitelně používaly i jiné starověké civilizace než ta řecká. Známé jsou mapy z Babylonie či Egypta, přičemž se na ně zaznamenávalo ledacos: ať už půlka Mezopotámie nebo konkrétní město, řeky a hory nebo naleziště ekonomicky významných surovin. Evropská kartografie však vychází logicky z té řecké. Otázka zní, proč právě Řekové se tolik věnovali teorii a metodologii, resp. proč jim tolik záleželo na zdokonalování map. Odpovědí je samozřejmě celá řada, vyzdvihneme proto zejména jeden faktor, a tím je kolonizace.

Ve chvíli (tedy ve chvíli zabírající několik století), kdy jednotlivé řecké kmeny osídlily Helladu a Malou Asii, vytvořily si relativně stabilní civilizaci a začaly prosperovat, pocítily nutnost další expanze. Na dosavadních územích prostě začalo být jaksi těsno. Přibližně v 8. – 6. století př. n. l. tedy vyplouvaly skupiny dobrovolníků, dobrodruhů i osob doma nechtěných z původní kolébky starých Řeků, aby osídlily pobřeží Středozemního a Černého moře. Tato Velká kolonizace, jak je nazývána, znamenala pro Řeky mnohé: nejen další rozvoj, ale také setkání s jinými kulturami a zisk nových geografických znalostí, které bylo zapotřebí uchovat pro ulehčení dalším generací. Vytvořit takovou mapu přitom není jen tak: podle dochovaných pramenů se o to pokusil jako první Anaximandros z Mílétu – a není náhoda, že pocházel z bohatého přístavního města. Anaximandros se jako „první odvážil vykreslit na desku zemi“, což je čin narušující výlučné privilegium bohů vidět svět z ptačí perspektivy. Jistou úlitbou Olympanům snad mohlo být znázornění delfského orákula do středu tehdy známého světa.
Ať už prvním kartografem Anaximandros byl či nebyl, stala se kartografie na další století jednou z pěstěných dovedností řeckých myslitelů. Vynikají mezi nimi Dikaiarchos z Mesiny, který do geografie vnesl silný matematizující nádech, nepochybně pod vlivem pythagorejské a platonské filosofie; Hipparchios z Nikeje, jenž kruh nově rozdělil na 360 dílů; Eratosthenés z Kyrény, alexandrijský knihovník, který do mapy zanesl ostrovy jako Cejlon a Island, do map obecně pak zeměpisnou síť, a který svými úvahami později ovlivnil i Kryštofa Kolumba; Poseidonios a Ptolemaios, na základě jejichž děl si Kolumbus následně myslel, že je v Indii místo v Novém světě.
Kartografie zmiňovaných myslitelů byla součástí rozsáhlejšího bádání, kam patří i určení tvaru Země či její velikosti. A zatímco v případě rozměrů planety se následná věda dostala pochopitelně dál, co se tvaru týče, Řeky předpokládaná koule není zase tak vzdálená dnešnímu geoidu. A termíny jako zeměpisná šířka a délka jsou také přínosem Řeků – pragmaticky je zvolili s ohledem na tvar Středozemního moře, které se jim stalo cestou k novým domovům i k novým znalostem.

Anaximandros - jediný známý starověký portrét filozofa tzv. mílétské školy. Detail římské kopie staršího řeckého reliéfu.|foto: Wikimedia Commons, Public domain

Vysíláno v Planetáriu č. 4/2015, 24. ledna.