Machiavelliho Vladař: vláda (komu čemu) lidu
Základním principem politiky, v její nejširším možném významu, je politická moc. Ta se proto stala předmětem úvah celé plejády filosofů napříč dějinami.
Jen málo z nich způsobilo takový poprask jako renesanční úvahy Florenťana Niccola Machiavelliho. Je to vskutku pozoruhodné: ten jeho Vladař je dílko o velikosti iPhonu a vedle libovolného z Platonových dialogů působí jako David vedle Goliáše. A přesto… Stojí tedy za to, podívat se, oč tu běží.
Co se vladař musí naučit
Pomiňme patolízalský úvod, ve kterém Machiavelli sděluje novému autokratovi Florencie koncept své práce. Pomiňme i jeho tvrzení o tom, že „znalec“ vladařů musí žít mezi lidem – on se tak Machiavelli možná pokoušel působit, ale muselo to být úsměvné, uvážíme-li, že v předchozím režimu zastával ty nejvyšší posty (mimo jiné funkci ekvivalentní k dnešnímu ministrovi obrany a ministrovi zahraničních věcí, to vše v jedné osobě). Ponechme to tedy všechno stranou a zkusme najít pregnantní, až aforisticky zhuštěnou myšlenku Vladaře: „…proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu.“ Zkrátka a dobře, v Il Principe jde o jediný princip: získat a udržet moc. Je to suše pragmatický, zcela nehodnotící manuál, který má čtenáři umožnit vystoupat na nejvyšší vrchol politiky – a následně zabránit ostatním, aby udělali totéž.
Prachobyčejná politická rovnice
Repertoár je tu široký: poctivost a věrolomnost, podle situace. Odměny či naopak sankce pro elity. Konzervování režimu či naopak jeho reforma… Brutalita i velkorysost k poddaným. (Aby nebylo mýlky – dosadíme-li za „poddané“ „občany“, bude to fungovat stejně.) Sluší se zde ještě jednou podtrhnout základní aspekt: nic není lepší či horší podle nějaké platonské ideje Dobra. Vše je jen výhodné či nevýhodné z hlediska politické moci. Je to prachobyčejná politická rovnice, na jejíž pravé straně je stav „Jsem suverénem moci!“ Na levé straně rovnice jsou proměnné, kam si takový autokrat dle libosti dosazuje své vlastní hodnoty. Quod erat demonstrandum.
Machiavelliho machiavelismus
Dosavadní úvahy o moralitě a ideálech jsou Machiavellim nově odloženy jako zbytečně omezující, a tedy neužitečné; morálka tu sice není zcela vyškrtnuta, ale je to jen jedna z ingrediencí, kterou může budoucí imperator (ať už monarcha, dóže, kancléř, Vůdce či prezident) použít, pokud se mu to právě hodí. S Vladařem se zrodila teoretická základna pro bezskrupulózní uvažování o držení politické moci (nepochybně odjakživa existující); zrodilo se nové slovo: machiavelismus. Jedněmi užívané s hrdostí, jinými odsuzované jako nemorální. Není to přitom nějaká dobová, renesanční móda; machiavelisti (chápej technokraté) v politice byli, jsou – a s největší pravděpodobností i budou. Řečeno s klasikem: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co se tím dá dělat.
Související
-
Opiové sny velmocí
Jak rozpínaví Britové skrze indický mák ve dvou opiových válkách přemohli kdysi mocnou Říši středu, aby i oni sami nakonec málem upadli do osidel opiového snění.
-
O kultuře, barbarech a Němcích
Jsme kulturní lidé. Obklopujeme se kulturou, vytváříme kulturu, chodíme za kulturou… kultivujeme se. Legrační na té kultuře je, že v sobě skrývá celou řadu významů.
-
Teorie elit
Politická moc přitahuje. Prakticky, tedy politiky, i teoreticky, tedy vědce, umělce, filosofy. K nejkomplexnějším přístupům v nazírání mocenské dynamiky patří teorie elit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
