Kosmické karamboly (s dobrým koncem)
Povídání s Marcelem Grünem, ředitelem pražského Planetária a Štefánikovy hvězdárny.
Tragická havárie raketoplánu Columbia z 1. února letošního roku opět po nějakém čase upozornila na skutečnost, že být kosmonautem je opravdu velmi nebezpečné povolání. Kosmická technika totiž není a nikdy nebude nic jednoduchého a čas od času bude zkrátka docházet k jejím poruchám. Opravdu se s tím nedá nic dělat?
Jediné, co můžeme udělat je pokusit se minimalizovat riziko poruch s katastrofálními následky; havárii, při kterých přijdou o život kosmonauti. Podíváme-li se na dosavadní historii kosmických letů, zjistíme, že téměř při každém druhém došlo k nějakým problémům, více či méně ohrožujícím jejich průběh. Nemám tím na mysli drobné závady, jako je selhání kontrolek méně podstatných systémů na palubních deskách nebo třeba problémy kosmonautů s klimatizací, které měly za následek nanejvýš horko a nebo zimu v kabině. Mám na mysli závady, které mohly nějakým dramatickým způsobem ovlivnit průběh letu. Když si potom porovnáme tragické havárie s haváriemi se šťastným koncem, zjistíme, že technici, kteří lety do vesmíru připravují jsou vlastně neobyčejně úspěšní.
Vážné problémy se vyskytly už na samém počátku, hned u prvních pilotovaných kosmických letů. Jen se o nich příliš nemluvilo...
Ano, skutečně - už při premiérovém letu Jurije Alexejeviče Gagarina ve Vostoku 1 došlo k závadě, která mohla ovlivnit průběh přistání. Šlo o to, že kabina zůstala spojena kabelem s motorovým úsekem kosmické lodi; kabel se naštěstí přepálil a odtrhl sám. (Což bylo veliké štěstí. Kabina s kosmonautem totiž začala rotovat a mnoho nechybělo k tomu, aby se do atmosféry zanořila jinak, než ochranným tepelným krytem. V takovém případě by nepochybně shořela. Totéž se přihodilo i Germanu Titovovi ve Vostoku 2; také se šťastným koncem. Pozn. aut.) Takových drobných závad, které však mohly mít nepříjemné následky, bylo mnohem víc. Jak na ruské (nebo přesněji - sovětské), tak i na americké straně. Klasickou ukázkou takového nešťastného letu se šťastným koncem byl let Voschodu 2 v březnu 1965. Právě při tomto letu vystoupil Alexej Leonov poprvé ve skafandru do volného kosmického prostoru. Jenže právě tehdy nastal problém. Když se Leonov dostal ven, skafandr se mu trochu nafoukl a on se nemohl protlačit zpátky do lodi. V této krizové situaci se během několika krátkých okamžiků musel rozhodnout, co má udělat. Napadlo ho odpustit trochu vzduchu ze skafandru. Na poslední chvíli a s nasazením vlastního života a zdraví (tlak ve skafandru byl snížen o hodně a navíc velmi zprudka) se nakonec vsoukal dovnitř. Mělo to však další negativní důsledky. V kabině bylo potom příliš mnoho čistého kyslíku. (Bylo to proto, že během Leonovova výstupu unikal z kabiny vzduch a klimatizace dovnitř pumpovala právě jen čistý kyslík. Pozn. aut.), takže tady bylo velké nebezpečí, že Voschod 2 dopadne stejně, jako později dopadlo při pozemních zkouškách Apollo 1. (27. ledna 1967 uhořeli v důsledku zkratu na elektrickém vedení ve výcvikové kabině na floridském kosmodromu kosmonauti Grissom, White a Chaffee. Uvnitř kabiny byla mimořádně hořlavá kyslíková atmosféra. Pozn. aut.) Aby problémům Voschodu 2 nebylo konce, musel nakonec přistát za pomoci ručního řízení. S tím tehdy nebyly na sovětské straně žádné zkušenosti a kosmická loď proto přistála v neobydlené tajze, daleko mimo území, vymezené pro návrat.
A co později, už v rámci programu kosmických lodí Sojuz a nebo při letech k orbitálním stanicím Saljut a Mir? I při nich nastávaly krizové situace?
Ano. A to jak při startu, tak i při letu samotném nebo návratu. Například v září roku 1983 - Sojuz, který se měl vydat k Saljutu 7, byl připraven ke startu a kosmonauti Vladimír Titov a Gennadij Strekalov čekali v kabině. Zdálo se, že všechno probíhá dobře; totéž si mysleli i technici na zemi. Automatika nevykazovala žádné odchylky. Jenže zhruba dvě minuty před startem se v motorové sekci prvního stupně rakety neotevřel správně jeden ventil, turbočerpadlo zůstalo bez mazání, zahřálo se, došlo k jeho explozi a pod raketou tak vyšlehly plameny mnohem dřív, než k tomu mělo dojít při vlastním startu. Naštěstí se podařilo včas zapojit záchranný systém - to je taková ta záchranná věžička s raketami - a pouhé tři minuty před zhroucením celé rakety na rampu samotná kosmická loď odstartovala pryč. Pochopitelně nikoliv do vesmíru. Na palubě přitom bylo patnáctinásobné přetížení, ale důležitější bylo, že kosmonauti úspěšně přistáli stranou od planoucích a explodujících zbytků rakety. Nic se jim nestalo, a to bylo velké štěstí v neštěstí. Rusové o tom poprvé hovořili až o měsíc později na budapešťském astronautickém kongresu. Byl jsem shodou okolností při tom a byla to opravdová senzace, protože v té době ještě nebylo běžně zvykem, aby Sověti hovořili o svých neúspěších a problémech.
Dnes už ale víme, že těch problémů bylo ještě daleko víc...
Když jsme u těch startů, tak třeba v dubnu roku 1975 odstartovala kosmická loď Sojuz, tehdy neoficiálně označená jako číslo 18, k Saljutu 4 - s kosmonauty Lazarevem a Makarovem. Po 291. sekundě od startu, kdy ukončil činnost motorový úsek druhého stupně a zažehl se motor stupně třetího, nepodařilo se odpálit asi polovinu spojů na příhradové konstrukci, která spojuje oba stupně. Došlo tedy k naprosto nečekané situaci. Nakonec se podařilo odhodit pilotní a orbitální sekci stranou. Zatímco raketa pokračovala v už nekontrolovaném letu, kosmická loď vylétla do výšky asi 192 kilometrů. Při následném pádu k zemi se však podařilo všechno zvládnout dobře, i když kosmonauti letěli hlavou dolů, byli v bezvědomí a přetížení dosáhlo téměř dvaadvacetinásobku přetížení pozemského. Po více než 21 minutách kosmonauti naštěstí přistáli živí a dá se říci, že do jisté míry i zdraví zpátky na Zemi.
To byly příběhy o startech do vesmíru. I na oběžné dráze se však kosmonauti mnohdy museli vypořádat s nejrůznějšími nepříjemnostmi a komplikacemi. Některé vypadají trochu směšně, mohly mít ovšem i tragické následky...
...jako třeba v roce 1975, když byli Klimuk se Sevasťjanovem 18 dní na kosmické stanici Saljut 4. Přestal jim fungovat klimatizační systém, uvnitř bylo příliš mnoho vodních par a na stěnách kabiny se objevila zelená plíseň. Nepochybně nic příjemného pro kosmonauty. V říjnu 1977 se zase nepropojily příruby mezi transportní lodí Sojuz 25 a orbitální stanicí Saljut 6. Nezamkly se do sebe zámky a nepodařilo se tedy pevné spojení. Tehdy musel jeden z kosmonautů vystoupit z lodi a provést kontrolu a opravu přímo na místě.
Problémy měli samozřejmě i Američané - k těm se dostaneme za chvíli. Své si však užili při letech do kosmického prostoru i někteří takzvaní "interkosmonauti". Třeba, když se v dubnu roku 1979 k Saljutu 6 vydal Sojuz 33, vedený velmi zkušeným kosmonautem Rukavišnikovem a bulharským nováčkem, kosmonautem Ivanovem.
Start probíhal velmi dramaticky, při nezvykle silném větru - asi 18-19 m/s. To ale žádné potíže nezpůsobilo. V noci z 11. na 12. dubna, právě na výročí Gagarinova startu, však došlo k předčasnému vypnutí hlavního motoru Sojuzu. Při tom došlo ke krátkému silnému otřesu a k rozvibrování lodi. Technici se rozhodli zapojit záložní motor. Ten zase bylo nutno ručně vypnout, protože se stále nevypínal a kosmonaut Rukavišnikov musel nakonec uskutečnit balistický sestup, při kterém dosahovalo přetížení asi desetinásobku obvyklého. Kabina přistála mimo dosah rádiového spojení s ruskými stanicemi, ale nakonec všechno dopadlo dobře.
Nechybělo však mnoho a tragédií mohl skončit let prvního afghánského kosmonauta.
Bylo to v září roku 1988. Kosmonaut Ljachov s afghánským kosmonautem Momandem se v kosmické lodi Sojuz vydali na oběžnou dráhu, setkali se se stanicí Mir, pobyli tam, pak se jejich loď oddělila a všechno vypadalo celkem pohodově. Jenže při návratu došlo k něčemu, co nikdo nečekal a co se do té doby zřejmě ještě nikdy nestalo (a nebo o tom nevíme). Lom slunečních paprsků v atmosféře zmátl infračervené čidlo horizontu kosmické lodi a palubní počítač odmítl zapojit motor. Všechno bylo převedeno na záložní systém, jenže ten také nefungoval jak by měl; nebyl správně nakrmen daty a také nezažehl motor. Uplynulo sedm minut. Teprve tehdy, když slunce kleslo mírně pod horizont a lom slunečních paprsků přestal mást čidla, motor se náhle zažehl. Naprosto nečekaně a v nevhodnou chvíli. Ljachov velmi duchapřítomně po třech sekundách motor vypnul a hlásil celou situaci na Zemi. Bylo rozhodnuto při dalším oběhu zážeh zopakovat. Jenže - motor se sice dobře zažehl, ale po třech sekundách se tentokrát odpojil sám. Omylem totiž došlo k tomu, že v počítači byl založen špatný program. Ljachov v tu chvíli udělal něco, co odporovalo všem předpisům - ztratil nervy a ručně motor znovu zažehl. Po 39 sekundách však automatika motor sama vypnula a navíc ještě zablokovala jeho ovládání, takže ho Ljachov, i kdyby chtěl, už znovu zapnout nemohl. To bylo velké štěstí, protože se ukázalo, že sestupová dráha by byla bývala dlouhá, loď by se v atmosféře příliš ohřála a nevydržela by. Následovalo dlouhé a nepříjemné čekání v kosmickém prostoru, za teploty kolem 7°C. Teprve pak se kosmonautům podařilo přistát, se záložním systémem. Vina byla částečně na přístrojích a částečně také na kosmonautovi samém. Ljachov zkrátka nezvládl stresové situace, ke kterým na orbitě došlo.
Byly ovšem i situace, kdy se kosmonauti dostali úspěšně po náročném kosmickém letu až na zem, nebo těsně nad zem, aby zažili dobrodružství v posledních sekundách své výpravy...
Tak například v dubnu roku 1989 se kosmonauti Volkov, Krikaljov a Poljakov vraceli z Miru. Všechno dopadlo skvěle, až na to, že se při celkem měkkém přistání neodpojil včas od kabiny padák. Pak náhle zadul prudký vítr. Nestalo se nic jiného, než že byla kabina vláčena několik desítek metrů, terén neterén a kosmonauti utrpěli mírné odřeniny. Nakonec se kabina sama zastavila.
Přeskočme teď na druhou stranu kosmického oceánu. O americkém kosmickém programu jsme zvyklí znát detailnější informace, než o programu ruském. Zejména v minulosti to bylo více než patrné. Proto o mnoha nepříjemnostech, které se staly na americké straně sice víme, ale možná jim nevěnujeme patřičnou pozornost. I Američané měli problémy od samotných prvopočátků svých snah o dobytí kosmu. Kdy to začalo?
Hned první lety programu Mercury byly provázeny mnoha technickými problémy. Ten základní rozdíl mezi sovětskou a americkou kosmonautikou nebyl jenom v informování o letech do vesmíru, ale i v samotné filozofii konstrukce, kdy na americké straně se vždycky uvažovalo o tom, co dělat ve chvíli, kdy nic nebude fungovat tak, jak má, kdežto na sovětské straně šlo hlavně o to, dopilovat vždycky všechno tak, aby to dobře fungovalo. Ten rozdíl se zdá být nepodstatný, ale je veliký. Ten sovětský (nebo ruský) způsob uvažování vedl ke ztrátě kontroly a nemožnosti měnit něco operativně v průběhu letu. Tak jak se to nakonec mnohokrát podařilo Američanům. Díky tomu nebyly jejich ztráty mnohem vyšší.
Řekli jsme si tedy, že problémy začaly už v programu Mercury. Jaké?
Připomeňme si, že před letem na oběžnou dráhu odstartovali nejprve dva kosmonauti po balistické dráze, Sheppard a Grissom. A byl to právě Grissom, kdo utopil svoji kabinu. Teď, po letech, když jsme tu kabinu mohli opět vylovit už víme, že on sám na tom neměl osobní podíl, že za to mohla automatika. I před prvním orbitálním letem Johna Glenna, deset měsíců po Gagarinovi, bylo zapotřebí mnohokrát vlézt do kabiny kosmické lodi a po několika hodinách marného čekání na start, který byl neustále odkládán, z ní zase vylézt. Když pak ke startu konečně došlo, kosmonaut byl sice nadšen, že je konečně na oběžné dráze, ale signální světlo v řídícím středisku hlásilo uvolnění tepelného štítu jeho lodi. Bylo nutno provést nouzová opatření. John Glenn řídil sestup na Zemi ručně. Neobyčejně dramatické chvíle měly šťastný konec. (Jak se později ukázalo, vadná byla kontrolka v řídícím středisku. Na lodi patrně žádná závada nebyla. Pozn. aut.) Totéž, co se stalo Grissomovi se málem stalo i dalšímu kosmonautovi, Carpenterovi, když se vracel z oběžné dráhy. Tady však mnozí tvrdí, že šlo spíše o chyby kosmonauta, který během svého kosmického letu jednal splašeně a neuváženě. Kdo ví, jak by takový let působil na nás...
Rovněž ve druhém americkém programu pilotovaných kosmických letů Gemini došlo několikrát k velmi dramatickým okamžikům...
Mezi ně nepočítám problém se zkouškou kyslíko-vodíkových článků na Gemini 4, který neměl žádný bezprostřední dopad na bezpečnost kosmonautů. Mám na mysli třeba situaci při startu Gemini 6 v prosinci roku 1965. Tehdy došlo dokonce k zážehu prvního stupně rakety a poté byly motory vypojeny. Naštěstí včas, protože se dodatečně ukázalo, že v přístupovém potrubí motoru jakýsi bezejmenný technik výrobní firmy zapomněl víčko. U lodí typu Gemini se kosmonauti v případě havárie nosné rakety mohli katapultovat. Kdyby neměli pevné nervy, skutečně by to asi v případě Gemini 6 udělali, a to by patrně znamenalo mnohaměsíční odklad dalších kosmických letů na americké straně. Poté, co se z ní někdo katapultuje, nelze totiž kabinu bez problémů znovu použít. Kosmonauti vydrželi, neudělali nic a to bylo dobře.
Někdy je však naopak zapotřebí provést něco velmi rychle a intuitivně. Tím se, pokud vím, vyznačoval třeba Neil Armstrong?
Už když letěl v Gemini 8, stalo se, že se kosmická loď po připojení ke svému bezpilotnímu cíli rychle rozrotovala. Jemu se podařilo včas tu rotaci zastavit a situaci normalizovat. Díky své chladnokrevnosti se Armstrong a jeho kolega Scott vrátili sice předčasně, ale zdraví a živí na Zemi. Došlo přitom k celkem banální chybě. Rotaci způsobila otevřená tryska jednoho z motorů systému orientace v prostoru. Armstrong vůbec dovedl jednat velmi duchapřítomně a bleskově. Tak třeba při pozemním nácviku přistávání na povrchu Měsíce se včas katapultoval v okamžiku, kdy celý trenažér explodoval. Nebýt toho, mít zpoždění několika sekund, byl by na Měsíci jako první pozemšťan někdo jiný.
Tím jsme se dostali až k programu Apollo. Byl to nepochybně úspěšný, takřka legendární program. I on však měl své černé dny.
Třeba požár v kabině Apollo v lednu roku 1967... Ale hovořme raději o situacích, které nedopadly tak tragicky. Problémy se u Apolla vyskytovaly od prvopočátku. Už například druhý zkušební let nosné rakety Saturn V (byl bez posádky) nedopadl úplně dokonale, ale technici řekli, že je to v normě a Saturn V, dobrý tažný kůň, se osvědčil v průběhu celého programu Apollo. Až při svém posledním letu si všechno vynahradil - při startu orbitální stanice Skylab. I tento let byl naštěstí bez posádky. Ale to je trochu jiná kapitola. Když se poprvé u Měsíce kompletně zkoušela kosmická loď Apollo, simuloval se i start z měsíčního povrchu - ve výšce 15 kilometrů. Na palubě byli tehdy Stafford a také Cernan, který se proslavil tím, že zaklel a použil přitom některá slova, která se běžně vytečkovávají. Bylo by je jistě možné nějak opsat... Cernan řekl něco jako "Zatracenej čubčí syn Snoopy!" Tak se nazýval jejich výsadkový člun. Za chvíli však kosmonauti zjistili, že nadávat by měli především sami sobě a nikoliv technice, protože chyba, při níž se jim jejich přistávací modul jakoby splašil vznikla tím, že přehlédli jeden řádek v manuálu, který měli k dispozici. A přehlédnutí jediného řádku může skutečně způsobit třeba i smrt kosmonautů a neúspěch výpravy za stamiliony dolarů. U Apolla 10 naštěstí vše dopadlo dobře.
A tak mohlo dojít k letu Apolla 11. Do paměti lidí je zapsán jako téměř kouzelný let, při kterém nedošlo k žádným komplikacím. Opravdu je to tak?
Při každém letu Apolla bylo těch závad několik desítek, ale byly to ty neobyčejně drobné závady. U Apolla 11 došlo asi ke třem drobným a nepodstatným selháním. Ale přesto to byl dost dramatický kosmický let. Vzpomeňme si třeba na hledání místa k přistání, kdy došlo k přetížení počítačů a k manévrům bylo proto zapotřebí neobyčejné duchapřítomnosti jak řídícího technika na Zemi, tak i posádky, Armstronga a Aldrinem. Když Apollo 11 přistálo, zbývalo už jen pouhých 20 sekund do okamžiku, kdy by se přistávání automaticky přerušilo a bylo nahrazeno odletem od Měsíce. A to i v případě, kdy by byl přistávací modul třeba jen několik metrů nad povrchem. Dramatické chvíle skončily dobře.
Historie Apolla 13 je dobře známá i díky svému filmovému zpracování. Kosmonauti na Měsíc nedoletěli vinou exploze nádrže s kapalným kyslíkem, po níž měli nejen málo energie, ale i kyslíku k dýchání. Museli se přemístit do měsíční sekce a na cestě domů zvládnout řadu problémů, což se nakonec díky obrovské improvizaci posádky a tisíců odborníků na Zemi úspěšně podařilo. Problémy však měla i další Apolla - i když ne tak zásadní.
Do Apolla 12 například při startu uhodil blesk. Opět to byla nečekaná, neobyčejná a neobvyklá situace, která však let nijak neovlivnila. U Apolla 16 byla na oběžné dráze kolem Měsíce zjištěna nestabilita v záložním řídícím systému hlavního motoru. Motor byl jenom jeden, ale řídící systémy měl hlavní a záložní. Naštěstí se ukázalo, že záložní systém byl v pořádku; šlo jen o špatnou signalizaci a tak bylo po několika hodinách posádce povoleno na Měsíci přistát. Apollo 17 dopadlo také dobře, i když byl jeho start opožděn zhruba o tři hodiny pro poruchu na třetím stupni Saturnu V. Také poslední let kosmické lodi Apollo, při kterém se vracela ze slavného setkání se sovětským Sojuzem v červenci roku 1975, měl dramatický závěr. Kabina už se vznášela na padácích a přibližovala se zvolna k zemi, když tu se naplnila štiplavým dýmem. Velitel Stafford pomohl duchapřítomně nasadit kyslíkové masky svým kolegům a vzápětí ji nasadil i sobě. V té chvíli netušil, že za závadu může on sám. Opět přehlédl jeden řádek v plánovaném programu úkolů.
Od počátku 80. let Američané vsadili na kosmický raketoplán. Ani on, jak dnes už bohužel víme, není zcela bez potíží...
Je to veskrze nová technika, novým způsobem realizovaná - vícenásobné využití dopravního prostředku pro lety do vesmíru a návrat z něho. Je nutné si uvědomit, jaké obrovské množství technických problémů bylo nutno zvládnout, aby raketoplán vůbec mohl být postaven a uveden do provozu. Bylo to na samé hranici technických možností konce 70. let. Je otázka, zda se na to tak máme dívat i na počátku 21. století. Zda už není raketoplán příliš zastaralý. Samozřejmě může dojít ke stárnutí materiálu a je proto možné raketoplán považovat za otřískaný vrak, ale ten vrak je nabit nejmodernější technikou, která je neustále obměňována a raketoplán sám upravován. Přesto se i při jeho úspěšných letech mnohokrát projevily drobné, ale i větší závady. Snad při každé kosmické výpravě dojde k nějakým nečekaným událostem. Z nejrůznějších problémů, které americké raketoplány měly během letu bych vybral ten, ke kterému došlo na Challengeru v červenci roku 1985. (Stalo se to tedy půl roku před katastrofou, při níž byl tento raketoplán zcela zničen - po výbuchu přídavného palivomotorového bloku, způsobeném netěsností mrazem ztuhlých gumových těsnících kroužků. Pozn. autor.) 3,5 minuty po startu jedno ze dvou čidel teploty na vysokotlakém palivovém čerpadle hlavních motorů raketoplánu ukazovalo velmi vysokou hodnotu, asi 1300°C. Posléze se ukázalo, že prostřední hlavní motor raketoplánu selhal. Naštěstí k tomu došlo až ve chvíli, kdy už stačily pouze dva motory k navedení na oběžnou dráhu. 482. sekunda letu ovšem přinesla signalizaci závady i na dalším motoru. To byla velmi nepříjemná chvíle. Mohlo dojít k automatickému vypojení motoru a velmi problematickému, byť ne předem ztracenému nouzovému přistání na Zemi. Rozhodnutí však bylo naprosto nečekané - vypnout jištění chodu motorů. Technici totiž během několika sekund uvážili, že čidla motorů nemohou být v pořádku, protože motory do té doby fungovaly dobře. Riskovali, a ukázalo se, že správně.
Lety do vesmíru jsou a nadále i budou nebezpečným podnikem pro odvážné. Má vůbec smysl riskovat lidské životy při průzkumu vesmíru? Nestačily by dokonalé automatické sondy?
Je zřejmé, že lidský faktor ovlivňuje kosmické lety nejenom negativně. Ukazuje se, že přítomnost člověka je při nich nevyhnutelná. To, co dovedou při obsluze kosmické techniky lidé, to co dovedou ve spojení s ní, nás posouvá mnohem dál na cestě do vesmíru, za využitím výhod kosmického prostoru, než kdybychom byli odkázáni jen a jen na roboty a bezpilotní sondy. Je to ostatně v lidské povaze - jít dál, kupředu, za novým dobrodružstvím a za novými cíly. Poznávat a využívat svých zkušeností.
S Marcelem Grünem hovořil Frederik Velinský
Fotografie NASA.
DODATEK
Katastrofy, které dobře nedopadly:
23. března 1960 - při požáru ve vakuové komoře během výcviku zemřel Valentin Bondarenko.
27. ledna 1967 - při pozemním výcviku uhořeli v kabině Apolla kosmonauti Virgil Grissom, Edward White a Roger Chaffee.
23. dubna 1967 - při přistání lodi Sojuz 1 se neotevřely padáky a v přistávací kabině zahynul kosmonaut Vladimír Komarov.
30. června 1971 - přistání kosmické lodi Sojuz 11 nepřežili kosmonauti Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev; příliš záhy se jim otevřely odvětrávací ventily a kosmonauti se udusili.
28. ledna 1986 - katastrofa raketoplánu Challenger; zahynuli Francis Scobee, Michael Smith, Ellison Onizuka, Rudith Resniková, Ronald McNaie a Christa McAulifeová.
1. února 2003 - při přistání došlo k havárii raketoplánu Columbia, při níž zahynula celá posádka: Rick Husband, Michael Anderson, David Brown, Laurel Clarková, Kalpana Chawlaová, William McCool a Ilan Ramon; příčiny katastrofy se vyšetřují.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Schopnost Ruska někoho napadnout je výrazně omezena, reaguje na Putinův projev analytik
-
Nesdílím Koudelkovo paranoidní vidění světa, obhajuje Paroubek rozhovor pro proruský web
-
V pražské nemocnici zaměnili pacientky. Lékaři provedli potrat ženě, která přišla jenom na kontrolu
-
Hokejisté Třince porazili v rozhodujícím duelu České Budějovice 2:0 a zahrají si semifinále extraligy