Historický výlet moderního autokrata. Politický marketing v průběhu staletí

Tahle poznámka doktora Vlacha z Jirotkova Saturnina má univerzální rozsah; dá se použít v lingvistické úvaze, stejně jako v kariéře diktátora. V rámci myšlenkového pokusu si představte nějakou fiktivní, ale konkrétní osobu, v libovolné části planety. Tahle osoba se zrovna teď rozhode, že se stane diktátorem. A bude ctít ten Vlachův princip „všechno už někdo na tom světě za nás vymyslel“; tak se ten adept na diktátora poohlédne v dějinách, jak se dostat k samovládě a kde by jako udělal Ctrl Cizí a Ctrl Vlastní. No a rázem má z té historie výkladní skříň grandiózních rozměrů, kde je toho tolik na výběr, až oči přecházejí (a občas se chce ty oči i odvrátit, a často taky sklopit).

Masmédia za Hitlera i Kennedyho

Logo|foto:Český rozhlas

Patrně prvním, kdo odhalil význam masových médií v moderní době, a to bez ohledu na režim, byl Joseph Goebbels. To je fakt už tolikrát omletý, že ani není nijak kontroverzní. Tenhle Hitlerův ministr propagandy jako první spustil jménem státu to, co se dnes zcela neutrálně označuje jako politický marketing. Byla to směsice intuice a cit pro ducha doby. Vliv médií na politiku od té doby rozhodně nikdo nepodceňuje. Vliv je to oboustranný, dlužno dodat.

Média ten vliv ještě zesilovala úměrně tomu, jak se kvalitativně rozrůstala o další technologie. Vůbec první televizní debata v amerických prezidentských volbách je toho symbolickým dokladem: pro kamery zrozený fešák Kennedy zastínil zkušeného politika Nixona, který prostě vypadal jako megapadouch, kterýžto dojem televize (nezáměrně) znásobila. Že to pak byli novináři, kdo mu zahájili konec kariéry, to už je jen taková třešnička. No a s relativně nedávným nástupem sociálních sítí bylo jen otázkou času, kdy se algoritmy pohybu na sítích použijí při plánování volební kampaně. A slouží skvěle…

„To se nám to hoduje…“

Logo|foto:Český rozhlas

Ale tohle v principu není problém doby – to je problém systému jako takového. Své o tom věděli už v athénské demokracii, první svého druhu na světě. Mimochodem tahle demokracie, kde občanství měl jen každý čtvrtý člověk, o pohlavní selekci ani nemluvě, byla z dnešního pohledu solidní diktatura. No a tahle demokracie si s marketingem taky užila své. Slavný stratég Perikles, za nějž se státu tak dařilo, rozfofroval peníze spojenců na líbivou keynesiánskou ekonomiku a populistickou politiku, a hlavně tedy na robustní sociální systém. Nabízí se postřeh jiné slavné postavy, polního kuráta Katze z Haškova Švejka: „To se nám to hoduje, když nám jiní půjčují…“ S tím dodatkem, že Perikles si ty peníze nepůjčil, Perikles ty peníze rovnou ukradl.

Jak se vyhánějí diktátoři

Platón a Aristotelés. Detail z Rafaelovy fresky Athénská škola v Papežském paláci ve Vatikánu, vytvořené v letech 1509-1510|foto:licence Public Domain, volné dílo, Web Gallery of Art

Třeba Platon, miláček akademické elity moderních demokracií, ten demokracii vůbec nemohl přijít na jméno… To by ještě nevadilo, ten to tak měl se vším kromě idejí… Ale když i jeho žák Aristoteles, starý pragmatik a realista, označí demokracii za nejhorší zřízení vůbec, stojí za to se nad tím trochu zamyslet. Nebude to moc velká dezinterpretace, když zmíním, že podle Aristotela je jednou z těch velkých vad právě tendence k oblbování lidí, resp. tendence lidí nechat se oblbovat. A taky obří tendence ke korupci. Ta nakonec pohltila i tak výsostnou obranu systému, jako byl ostrakismus.

Smysl měl přitom pozoruhodný: ochránit demokracii preventivním vyháněním možných tyranů. Ti tak byli označeni v tajném hlasování, napsáním jména na střep. Kdo měl nejvíc střepů, pakoval se. A jasně že existují dochované texty, které obviňují ostrakismus z manipulace a korupce: lidem bylo placeno politiky za to, že napsali jméno jejich oponenta. Přesto, že ho ani neznali… Tak přesně tohle ten Aristoteles kritizuje. A poukazuje na vnitřní nestabilitu toho režimu – nakonec se zhroutí a transformuje na tyranii. Je v tom jistý dialektický posun, ale Marx, to je z hlediska nástupu k moci kapitola sama pro sebe. Ačkoliv i tenhle kolektivistický pohled na uchopení moci může být manuálem pro moderního diktátora. Stačí opět oblbnout nespokojenou masu a na jejím hněvu se nechat vynést na místo bývalé elity. Takhle si k moci pomohla spousta lidí, i když nejslavnější je možná přeci jen to prase soudruh Napoleon (viz George Orwell: Farma zvířat).

Logo|foto:Český rozhlas

Politici „na klíč“

Ještě na moment, a vlastně na závěr, se na chvíli vraťme do těch Athén. Přibližně v dobách toho Platona se tam pohybovala taková skupinka lidí, kteří si říkali sofisté. A to byli lidi, kteří v nově vytvořené demokracii nabízeli v zásadě tohle: „uděláme z vás vrcholového politika na klíč“. Klienta naučili mluvit, vystupovat, vypadat chytřeji než protivník… a taky to, že na pravdě vůbec, ale vůbec nezáleží. Akorát tomu říkali gnoseologický relativismus; a od renesance se tomu bude říkat i machiavelismus a ještě později reálná politika – a dneska už je to taková norma, že to snad ani pojmenovávat nepotřebujeme. Ale nejedná se o nemoc doby: tyhle rady by mohl adept-diktátor použít nejen kdekoliv, ale hlavně kdykoliv. A pořád úspěšně. Je fantastické, jak se člověk dokáže přeci jen z dějin poučit – když se mu to hodí….