Čtyři Picassové, ukradení a zase nalezení

Pět mužů ukradlo ze sbírky francouzského umění čtyři obrazy Pabla Picassa. Dva z období analytického kubismu: Přístav v Cadaqués a Mandolína a sklenice pernodu a dva obrazy z období syntetického – Zátiší s kartou a Zátiší s pohárem. Obrazy měly nesmírnou cenu; už tehdy se odhadovala na více než jeden a půl miliardy korun.

Hledá se movitý kupec na Picassa

Šternberský palác v Praze na Hradčanech|foto:Jolana Nováková,Český rozhlas

Uloupit tato špičková umělecká díla však tehdy žádné velké „umění“ nevyžadovalo. Zloději se do Šternberského paláce dostali nehlídaným vchodem ze zahrady, který rozbili pomocí kamenné lavičky. Galerii totiž chybělo pořádné poplašné zařízení. Loupež vyvolala pochopitelně velikou pozornost veřejnosti. Policii se prý tehdy dokonce hlásili všelijací jasnovidci a ezoterici, kteří tvrdili, že vědí, kde obrazy jsou. Jak se ukázalo, nevěděli.

Nakonec k odhalení zlodějů pomohl informátor, kterého měla policie v pražském podsvětí. Ten měl údajně přijít se zprávou, že se mezi pražskou galerkou objevili chlapíci, kteří hledají kupce pro Picassovy obrazy. Díla kvůli jejich astronomické hodnotě totiž nebylo vůbec snadné prodat. A tak už šest týdnů po krádeži byl jeden z pachatelů i s jedním obrazem zadržen v bavorském Bayreuthu. Zbývající tři obrazy se našly při prohlídce jednoho pražského bytu a následně byl dopaden i zbytek bandy. Soud je poslal na osm a dvanáct let za mříže.

Když se ztrácí umělecká díla...

Zámek v Náměšti nad Oslavou|foto:Dáša Kubíková,Český rozhlas

Tento příběh naplnil nejen pořekadlo „Konec dobrý, všechno dobré“, ale i rčení „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Jasně totiž ukázal potřebu moderního zabezpečovacího systému pro Národní galerii. A nejen pro ni. To, co jakž takž stačilo před rokem 1989, už ve svobodné společnosti s hranicemi bez železné opony stačit nemohlo. Vždyť k podobně velké krádeži jako byla loupež čtyř Picassů došlo v Československu naposledy v roce 1972, kdy byly z Národní galerie ukradeny obrazy El Greca, Tintoretta a Franse Halse. Po čtyřech letech se je naštěstí podařilo vypátrat a vrátit.

V dobách komunistického režimu se krádeže uměleckých památek počítaly na desítky případů ročně, v roce 1991 už bylo takových loupeží asi tisíc. Důvod byl jasný – umělecká díla bylo snadné z nezabezpečených kostelů, zámků a muzeí ukrást a vyvézt za hranice, kde bylo dost lačných zájemců. Vždyť například hned v roce 1990 byl z Obrazárny Pražského hradu uloupen obraz od Lucase Cranacha staršího. V roce 1992 byl vykraden zámek v Náměšti nad Oslavou, odkud zmizelo 14 cenných děl. V roce 1994 se část z nich, spolu se zmíněnou Cranachovou prací podařilo najít v Německu. Jiná díla se nepodařilo najít dodnes.

Podle zprávy, kterou v roce 1995 vydal Gettyho výzkumný institut – významná americká uměleckohistorická instituce – mohla takto naše zem přijít až o 15 procent movitých uměleckých památek. To je prý ztráta, která se dá srovnat jen se ztrátami, jaké dokáže památkám způsobit válka…