Bílinská kyselka

20. září 2010
Minerální voda k lázním neodmyslitelně patří
0:00
/
0:00

Pro další severočeskou značku bychom se mohli vydat až nějakých 700 - 800 let zpátky. V kronice Václava Hájka z Libočan se dočteme, že už v dobách Přemyslovců získávali obyvatelé Bíliny sůl odpařováním vody z místního pramene. Jako ochranná známka je Bílinská kyselka registrována až od roku 1927.

Patří mezi alkalické vody s vysokou koncentrací minerálních látek, v jednom litru jich má až 7 gramů – zejména je to sodík, draslík, vápník, hořčík a železo. Už v 18. století se bílinská minerálka stáčela do speciálních protáhlých keramických džbánků., hrdlo se zalévalo voskem a tak se vyvážela do světa. První plnírna byla v Bílině postavena v roce 1781 – rozeslala na 9 tisíc kameninových džbánků, v polovině 19. století už roční objem dosáhl čtvrt milionu džbánků. Bílinská kyselka se využívala k léčbě astmatu, plicních i žaludečních chorob, při poruchách trávicího traktu i trávení samotného, používala se jako pitná kúra, ale také se tu provozovaly uhličité koupele a inhalace.
O úpravu pramenů a věhlas minerálky (řekněme dnešní terminologií – o marketing) se zasloužili tehdejší vlastníci – Lobkowiczové, o vědecké probádání a medicínské využití zas otec a syn Reussovi.
Zlatý věk ale na bílinskou kyselku teprve čekal – byl to přelom 19. a 20. století. Vyvážela se například i do carského Ruska nebo do světoznámého letoviska Rio de Janeira. Už v 18. století se z bílinské minerálky a taky z nedaleko čerpané Zaječické hořké začaly vyrábět žaludeční pastilky. Více než sto let starý reklamní plakát hlásá: „Váš krk jest nemocen? Žaludek překyselen? Rcete, jedlou sodu že nesnesete? Bílinské pastilky vše vám spraví, vrátí vám zdraví, strastí vás zbaví...“
Žel – velké strasti přinesl závěr minulého století bílinské kyselce samotné. Po roce 1989 získal majetek zpět Wiliam Lobkowicz a nabídl areál k prodeji městu, jenže radnice neměla na koupi peníze. V roce 1997 koupil stáčírnu i lázeňský komplex podnikatel Milko. Lázně zavřel, stáčírnu by provozoval, jenže zkrachoval. Lázně nakonec odkoupilo město, ale náklady na rekonstrukci jsou vyčísleny na 400 milionů korun a ty město v rozpočtu nemá. Stáčírna ale jede dál, Bílinská kyselka se nastěhovala do moderních PET lahví, vyrábí se dokonce i v ochucených variacích, ale soutěž se záplavou masivně propagovaných vod je těžký. Vzkříšení lázní by kyselce jistě pomohlo – zatím je na programu jako pitná kúra alespoň v nedalekých Teplicích.

Spustit audio
autor: Martin Krsek