Beringerovy (falešné) kameny

Článek vyšel v listě Neue Zeitungen von gelehrten Sachen – tedy novinách o vědeckých záležitostech, a Beringer v něm sliboval, že o zmíněných kamenech brzy vyjde celá studie. Těmi „figurálními kameny“ myslel zvláštní zkameněliny rozličných květin, obojživelníků, hmyzu, a to včetně pavouků v síti, nebo pavouka pojídajícího mouchu. Na některých fosiliích byly také hvězdy nebo komety a slunce s obličejem. Možná už tušíte, proč se nález originálních fosilií dostal do naší rubriky. „Figurální kameny“, kterými se Johann Beringer chlubil, byly padělky.

Nadšený přírodozpytec a podnikaví studenti

Titulní rytina - frontispice spisu Johanna Beringera Lithographiae Wirceburgensis z roku 1767|foto:Johann Bartholomeus Adam Beringer, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

To bylo tak: Beringer byl lékař, profesor medicíny na univerzitě ve Würzburku, šéflékař univerzitní nemocnice a jako takový také osobní lékař würzburského knížete a biskupa v jedné osobě. Jak tehdy bylo zvykem, vedle medicíny se zabýval i dalšími vědami. Například botanikou, proto ho kníže pověřil založením botanické zahrady při univerzitní nemocnici. A také sbíral a katalogizoval různé přírodniny, například kameny a zkameněliny. Jeho záliby si asi všimli tři mladíci, kteří do místního mušlového vápence vyryli několik živočichů a přinesli mu je. Když jim za ně nadšený Beringer zaplatil, donesli další. Nakonec jich několik set zakopali a pod Beringerovým nadšeným dohledem je postupně vykopávali. V dalších šesti měsících takto Johann Beringer „objevil“ na dva tisíce kamenů!

Rytiny falešných „figurálních kamenů“ z Beringerova spisu|foto:Johann Bartholomeus Adam Beringer, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Dva Beringerovi kolegové z univerzity a knížecích služeb geograf a matematik Ignatz Roderique a knihovník a knížecí tajný rada Johann von Eckart ovšem už tehdy získali dojem, že kameny jsou falza. Ani ne proto, že jsou většinou legrační, ale proto, že si všimli, že na některých jsou stopy dláta a okolnosti, za kterých je zmínění mládenci vykopávají, jim také přišly podivné. Kníže proto dokonce nařídil šetření, jak to s kameny je. Jenže mezitím vyšla kniha s názvem Würzburské kameny s krásnými mědirytinami nálezů a jejich popisem. Johann Beringer zároveň zaslal vzorky svých kamenů kolegům z jiných německých knížectví a království, aby posoudili jejich původnost. Prakticky všichni oslovení označili kameny za výrobek lidských rukou. Beringer, který po delší době pochopil, že kameny nejsou přírodnina, začal svou knihu o kamenech skupovat, ale ta se už vesele šířila světem.

Slunce s obličejem a pářící se žáby

Rytiny falešných „figurálních kamenů“ z Beringerova spisu|foto:Johann Bartholomeus Adam Beringer, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Pokud se vám zdá divné, že Beringera nenapadlo, že těžko může zkamenět sluníčko s obličejem nebo pavučina s pavoukem, vězte, že tehdy ještě nebyl proces fosilizace objasněn. Vědci se jenom dohadovali, jak zkameněliny vznikají. Někdo si myslel, že se jedná o náhodný tvar běžných kamenů, jiní – jako třeba Beringer, byli stoupenci Aristotelovy teorie nazvané vis plastica. Domnívali se, že zkameněliny jsou dílem jakési síly a zároveň předobrazem nebo mustrem živých věcí. Jen na okraj – jedním z prvních, koho napadlo, že fosilie jsou zbytky živých organismů, byl Leonardo da Vinci.

Teď už lze pochopit, proč se Beringerovi nezdály všechny ty legrační výjevy, jako třeba pářící se žáby, divné. A proč kvůli omylu s padělanými kameny Beringera nikdo nezesměšňoval. Legraci si z Beringera začaly dělat až mladší, vzdělanější generace. Ty také začaly používat německé úsloví „být jako Beringer“, což znamená „naletět na podvod“. Později se také na Beringerův případ nabalily různé nepodložené příběhy. Jako třeba, že Beringer uznal chybu, až když si na jednom kameni přečetl své jméno, nebo že za falzy stáli jezuité, protože chtěli zesměšnit teorii via plastica. Na hoax se nabalily další hoaxy. Dnes je z těch dvou tisíc kamenů v několika německých kulturních institucích uchováno asi šest set a jsou žádaným artiklem mezi sběrateli.