Záhadný Kristián - 2. část

Autor Kristiánovy legendy své dílo v prologu připsal pražskému biskupu Vojtěchovi, kterého dokonce označuje za svého synovce. Protože svatý Vojtěch zemřel v roce 997, automaticky by z toho vyplývala datace Kristiána někam ke konci 10. století. Jenže nejstarší objevený přepis této legendy pochází až ze století dvanáctého. O skutečné stáří Kristiána vedou historici spor dlouhá desetiletí; někdy má navrch strana, prosazující vznik v 10. století, jindy zase badatelé, kteří text považují za podvrh z 12. nebo dokonce 14. století. Jaký názor převažuje dnes? O tom hovoří Petr Kubín z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Petr Kubín: Převažující názor v historické obci je stále ten, že Kristián je pravou literární památkou, že pochází z doby, do které se sám hlásí, tedy z konce desátého století a tak s ním taky většina historické literatury skutečně pracuje. Ale já jsem se pokusil najít jiné řešení. Při studování vzniku a vývoje kultu svaté Ludmily jsem došel k poněkud jiným závěrům, co se týče pravosti Kristiána. Zjistil jsem, že kult svaté Ludmily stojí a padá právě s Kristiánovou legendou. Velká část té legendy se jí týká. Kristián v úvodu píše, že své dílo věnuje svému synovci, pražskému biskupu Vojtěchovi a současně udává, že to píše z příkazu Vojtěcha a prosí ho, aby jako pražský biskup dal svolení k šíření této legendy v celé své diecézi. Pokud by tento úvod byl pravdivý, a pokud by skutečně byl napsán na konci desátého století, musel by pak být kult svaté Ludmily rozšířen minimálně od začátku jedenáctého století na úrovni pražské diecéze. Nicméně tomu tak není a prameny dokazují něco jiného. Nejstarší legenda ludmilská, Fuit in provincia Boemorum, byla sepsána sice už v sedmdesátých letech desátého století, zřejmě z podnětu pražských benediktinek u svatého Jiří a Přemyslovny Mlady, která tam byla abatyší, nicméně tato legenda je spíš jakýmsi pamětním spisem, neboť neuvádí jediný zázrak, který by se stal na přímluvu svaté Ludmily a vůbec ji nenazývá světicí. Je to pouze Boží služebnice - "dei famula". Ještě celé jedenácté století pak o kultu svaté Ludmily prakticky není vidu ani slechu. Kosmova kronika k roku 1100 uvádí pozoruhodný příběh, kdy chtěla abatyše od svatého Jiří, která se jmenovala Vindelmut, uložit jakési ostatky svaté Ludmily do jednoho ze svých klášterních prostorů a žádala o svolení pražského biskupa Heřmana. Heřman to odmítá a říká jí: "Nech stařenku spát, ať odpočívá v pokoji," čímž jinými slovy chce říct, že ji neuznává jako světici. Čili ten kult ludmilský existoval výlučně ve zdech svatojiřského kláštera, kde byla pohřbená a kde řeholnice o tento kult pečovaly, ale nepronikl do pražské diecéze, která tehdy zahrnovala celé Čechy. Situace se opakovala o 42 let později. V roce 1142 byl poničen Pražský hrad moravským údělníkem Konrádem Otou a byl poničen i klášter svatého Jiří. Jeptišky odešly ke kostelu svatého Jana pod Petřínem a vrátily se pouze, aby zachránily to nejcennější, tedy mimo jiné rakev svaté Ludmily. Když chtěly rakev odnést z hradu, došlo prý k zázraku. Bránu nebylo možno otevřít. Obrátily se tedy podle vypravování kronikáře Kanovníka vyšehradského na tehdejšího pražského biskupa Otu s otázkou, co mají nyní činit. Čili jinými slovy chtěly, aby uznal Ludmilu za světici. A on to odmítá s výmluvou, že se musí nejprve dotázat v Římě, ačkoli je to teprve v roce 1142, kdy nebylo ještě svatořečení nebo kanonizace vyhrazeno Svatému stolci. K tomu došlo až ve třináctém století. Čili je to jasná výmluva. Obrátí se tedy na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a ten projeví ochotu Ludmilu uznat jako světici, nicméně nemůže nic učinit bez souhlasu svého pražského kolegy. Takže nakonec se obrátí na Svatovítskou kapitulu a ta v čele se svým děkanem a arcijáhnem schválí Ludmilin kult. Čili máme jasný doklad toho, že pražský biskup odmítal Ludmilin kult. Jak potom naložil s tím, co učinila kapitula, nevíme. V každém případě už v roce 1143 bylo celé vedení kapituly i vedení svatojiřského kláštera sesazeno kardinálem Kvidonem. Možná v tom byla i souvislost, ale to nevíme jistě. Situace se však záhy změnila za následujícího biskupa Daniela I., který nastoupil v roce 1148 a který v padesátých letech dvanáctého století začal ukládat do oltářů v kostelech své diecéze ostatky svaté Ludmily. Na to jsou už úřední prameny. To znamená, že v polovině dvanáctého století se Ludmila stává diecézní světicí. Předtím byla jen světicí klášterní.

Co to znamená pro Kristiána? Jak znovu připomíná Petr Kubín, tzv. Kristián je vlastně jakási "dvojlegenda" o svatých Václavovi a Ludmile a jako taková podle něj nemohla vzniknout v době, kdy ještě neexistoval diecézní kult svaté Ludmily. Vznik Kristiánovy legendy proto s velkou pravděpodobností klade do druhé poloviny 12. století. O co ještě se jeho hypotéza opírá?

Petr Kubín: Nejstarší zlomky Kristiána pochází z druhé poloviny dvanáctého století. Tady nic nebrání této dataci, i filologicky je možné Kristiána takto datovat a z literárního hlediska je také velmi zajímavé a podpůrné pro to řešení, že nejlepší pasáže Kristiána jsou právě pasáže ludmilské. Ty pasáže václavské jsou mnohem slabší. Tam se Kristián často opakuje a celá výstavba děje působí takovým dosti bezradným dojmem. On Václavovi samozřejmě věnuje největší část svého díla, protože o něm měl také nejvíc pramenů, ale je vidět, že to, co ho nejvíc zajímalo, byla právě Ludmila. Čili z toho plyne s velkou pravděpodobností, že Kristián sepsal své dílo v polovině dvanáctého století a chtěl jeho prostřednictvím poslat jakýsi vzkaz pražským biskupům, že se mají chovat jako jejich předchůdce na biskupském trůně, tedy svatý Vojtěch, který takto uctíval svatou Ludmilu. A když spojil ludmilský kult s kultem svatého Václava, už dávno uznaného hlavního patrona české země, tak to byla zbraň, které nebylo už možno odporovat. Čili Kristián byl nástrojem, jak prosadit ludmilský kult a ten způsob boje za prosazení byl také úspěšný. Od té poloviny dvanáctého století skutečně už byla Ludmila uznána jako diecézní světice.

Svatý Vojtěch|foto: Archiv ČRo

Spory se v historii vedly nejen o stáří Kristiánovy legendy, ale i o její autorství. Autor se do ní pochopitelně nepodepsal. V hagiogragické literatuře, tedy ve vyprávěních o svatých, to jaksi nebylo zvykem. Co jestli legenda opravdu pochází z pozdější doby a není dílem 10. století? Proč by se její tajemný autor tak vehementně snažil čtenáře přesvědčit o jejím stáří?

Petr Kubín: Kristián v úvodu své legendy, v prologu, na samém začátku sám sebe označuje jako "solo nomine christianus" - "toliko jménem křesťan". Řada historiků i filologů pochybovala, že by to znamenalo právě toto a že by se autor pasoval do role jakéhosi takřka pohana. Proto to slovo "Christianus" označují za osobní jméno, tedy Kristián, a je tak nazývána i celá legenda. Nicméně mně se jeví jako pravděpodobnější, že je to projev svatopiscovy pokory, běžný ve středověké literatuře. Že tedy zdůrazňuje svoji nehodnost a že nejde přímo o označení jména autora... Tento autor se samozřejmě intenzivně hledal. Často býval ztotožňován s mnichem Kristiánem, o kterém říká svatovojtěšská Brunonova legenda, že jel pro svatého Vojtěcha do Říma. Býval také ztotožňován se Strachkvasem, o kterém hovoří kronika Kosmova jako o synu Boleslava I., který měl být později vysvěcen na biskupa a při tom svěcení náhle zemřel. Kritičtí historici hledali autora Kristiána, tedy toho "LžiKristiána", ve 14. století. Především profesor Josef Urbánek se domníval, že Kristiánem byl břevnovský opat Bavor z Nečtin, který okolo roku 1400 vedl Břevnov a měl být autorem celé řady dalších falz; to je ale evidentní omyl. Pokud bychom hledali Kristiánova autora ve 12. století, tak ho musíme zřejmě hledat někde v kněžské vrstvě, neboť církev tehdy měla monopol na vzdělání. Museli bychom hledat člověka dobře informovaného, který měl přístup k řadě hagiografických a možná i jiných textů, člověka s relativně dobrým vzděláním, především tedy teologickým, protože ten text je založen především na biblických textech - přesněji na Vulgatě, latinské bibli. Neprojevuje nějakou zvláštní znalost řeckých a římských klasiků, takže to vzdělání zase nebylo nejvyšší. Hledání identity autora je však ještě stále předmětem bádání. Zatím zůstává skryta... Kristián použil osvědčené hagiografické metody. Jednou z nich byla takzvaná starobylost - on chce doložit v celém svém díle, že české nebo respektive moravské křesťanství je co nejstarobylejší. Proto vede počátky toho křesťanství už od doby svatého Augustina, přes Konstantina a Metoděje, Ludmilu a Václava k Vojtěchovi. Tím, že svou legendu klade do doby svatého Vojtěcha chce především říci, že tento kult (a nebo oba dva, ale především mu jde o Ludmilu, jak jsme si řekli) je velmi starobylý a že ho uznával, schválil a rozšiřoval sám svatý Vojtěch, tedy nejvyšší možná autorita mezi pražskými biskupy. To byl hlavní důvod, proč klade své dílo do konce 10. století. Čili byla to jakási zbožná lež - pia fraus.

Byla, či nebyla takzvaná Kristiánova legenda popisující počátky křesťanství v Čechách a život a smrt svaté Ludmily a svatého Václava sepsána v 10. století? Proč je to tak důležité? Co by se změnilo, kdyby hypotetický Kristián napsal své dílo o dvě nebo o čtyři století později?

Petr Kubín: O tom se také vede spor. Většinou panují velké obavy, že kdyby se Kristián předatoval do 12., nebo nedej Bože do 14. století, musel by se radikálně změnit obraz starších českých dějin. Možná by tomu až tak úplně nebylo, neboť i sám Kristián nepochybně vychází z legend 10. století, z Crescente fide a z Gumpolda. Z dějin by ovšem vypadly některé části, které jsou skutečně poprvé zachyceny u Kristiána - nebo by se přinejmenším relativizovaly. Je to například otázka, kdo byl stavitelem nejstaršího pražského kostela, kostela Panny Marie, který se dnes nachází mezi druhým a čtvrtým nádvořím, jen v základech. Kristián uvádí, že jeho stavitelem byl český kníže Bořivoj, ale Crescente fide té starší bavorské recenze má Spytihněva. Takže bychom zřejmě odebrali knížeti Bořivojovi stavitelství nejstaršího pražského kostela. Potom by se asi musela z dějin škrtnout translace svaté Ludmily. Její tělo sice bylo přeneseno z Tetína na Pražský hrad a pohřbeno u svatého Jiří, ale museli bychom škrtnout tu kanonizační translaci, to znamená všechny ty detaily, které uvádí Kristián - například účast řezenského biskupa. To je zřejmě, domnívám se, spíš dílo jeho fantazie. Pak také bychom museli škrtnout takzvané Strojmírovo povstání. Když totiž podle Kristiána kníže Bořivoj postavil kostel Panny Marie a vlastně přivedl do Čech křesťanstí, tak zde vypuklo jakési pohanské opoziční povstání, vedené jakýmsi Strojmírem, které dokonce vyhnalo Bořivoje ze země. On utekl na Moravu pod ochranu krále Svatopluka a s jeho pomocí se vrátil zpět do Čech. To se také objevuje pouze u Kristiána. Pak jsou tam také rozsáhlé pasáže o sluhovi svatého Václava Podivenovi, které nejsou nikde jinde a některé drobnosti - například první zmínka o mostu přes Vltavu v Praze a tak dále.

Mimo jiné i proto se velká část historické obce zdráhá uvěřit, že by Kristián mohl být falzem, tedy podvrhem, sepsaným o několik staletí později, než je většina historiků přesvědčena. Historik Petr Kubín, historik z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze doposud publikoval pouze nevelkou studii ve sborníku Od knížat ke králům. Knížku teprve chystá. Počkejme si na ni a uvidíme.

Vysíláno v Planetáriu č. 52/2009, 26. prosince 2009 - 1. ledna 2010. Repríza z pořadu č. 44/2008, vysílaného 2. - 7. listopadu 2008.
Přepis: NEWTON Media, a.s.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:20).