Vídeňský kongres (v rytmu valčíku)

Celá jedna generace už nepoznala mír. Navíc, jak to bývá, se válečné běsnění časem zhoršilo – poslední roky mu totiž dodával dynamiku jakýsi Napoleon Bonaparte. Nicméně… Napoleon je poražen – podruhé a tentokrát definitivně, ostatní unavení, takže je čas na mír. Novým bojištěm se stanou elegantní kabinety s dřevěným táflováním a luxusními lahvemi koňaku, potažmo velké společenské sály s pompézními křišťálovými lustry – a luxusními lahvemi koňaku.

Tance mezi koňakem a šampaňským

Vídeňskému kongresu předsedal císař František I. Rakouský|foto:Friedrich von Amerling, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Celá ta sláva, to politicko-diplomatické zápolení, se odehraje ve Vídni. Odevšad je to přibližně stejně daleko, ve Vídni sídlí teď už jediný císař Evropy, Rakousko bojovalo proti Francii od začátku… takže proč ne Vídeň. A tak celé napoleonské války uzavře tzv. Vídeňský kongres. Vypadá to právě tak nudně, jak to zní. A přece to byla vzrušující událost, kde vzduchem létalo šampaňské, smlouvy, šampaňské, dohody, šampaňské, křivdy a naděje, šampaňské, spousta latiny, a ještě víc francouzštiny – a úplně nejvíc šampaňské. A všechno se to dělo v rytmu valčíku; byl to zkrátka jeden velký rumrajch, několikaměsíční potácení se mezi opulentními večírky elit staré doby a racionální kalkulací nad mapami Evropy.

Status quo ante bellum

Rakouského císaře v předsednictví kongresu pravidelně zastupoval ministr zahraničí, kníže Metternich|foto:Profimedia

Smyslem toho všeho bylo vrátit Evropu po Napoleonovi do doby před Napoleonem. A až na ty miliony mrtvol a astronomické státní dluhy dělat, jako by se nic moc nestalo. Říká se tomu status quo ante bellum, obnovení stavu před válkou. A proto se znovu přepisovaly hranice států, vyměňovala se území, na trůn se vracely dynastie, které před tím Napoleon sesadil a sem tam se nějaký stát potrestal za spolupráci s agresorem, anebo naopak odměnil za boje proti němu. Z dnešního pohledu se jeví jako zvláštnost, že rozhodující mocenskou legitimitu měly v mezinárodním právu právě ty dynastie – nikoliv státy, potažmo národy. Bourboni, Savojci… To byly subjekty relevantnější než třeba Francie nebo Italové. Tenhle tradiční, řekněme feudální princip, přetrvá až do konce století. Až během první světové války, ho nahradí Američané tím nám už známým právem národů na sebeurčení.

Koncert velmocí a domeček z karet

Britský vojevůdce a státník Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu|foto: Wellington Collection, Apsley House, London

Jestliže smyslem byl onen status quo ante bellum, pak udržovacím nástrojem měla být stabilita staronových poměrů. Ta maximální dosažitelná stabilita v Evropě, která zabrání jednotlivým státům vrhat se do nových válek, protože se to pro ně ukáže jako příliš riskantní. Je to takřka fyzikální rovnováha sil – ostatně proto se bude počítat i s poraženou Francií, jinak by to nevycházelo. Je to komplexita a křehkost domečku z karet. A domečky s méně patry jsou stabilnější než ty s více patry, takže onen vídeňský systém bude udržován úzkým okruhem velmocí, partičkou těch nejsilnějších a vyvolených, které budou dojednaný výsledek garantovat a vynucovat. Ostatně jsou to právě tyto velmoci, které onu finální smlouvu, tzv. závěrečný akt Vídeňského kongresu, podepsaly.

Další, slabší země se musí podrobit v zájmu nastoleného míru. Říká se tomu oligopolarita, koncert velmocí. Je to spravedlivé? Spíš ne. Je to účinné? Docela jo – ten mírový systém vydržel přes třicet let. Ostatně oligopolaritu máme i v dnešní době, a to dokonce na globální úrovni. Jejím formálním příkladem budiž existence stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Všechna zvířátka jsou si v mezinárodním systému rovna, ale některá jsou si v té oligopolaritě rovnější. A nejvíc kontroverzní na tom je, že to občas docela funguje.