Nepotřebuji učence, ale dobré občany! Školský patent z roku 1805

Zákonem se upravoval osvícenský školní systém zavedený v roce 1774 císařovnou Marií Terezií. Jenže právě osvícenství, kladoucí důraz na poznání a vědění, pokládal císař František I. pro své poddané za nebezpečnou záležitost, která vede k revolucím a dalším mrzutostem. „Nepotřebuji učence ale dobré občany,“ řekl císař na adresu vzdělávání. A podle toho vypadala i jím podepsaná školní reforma.

Nabývat jen pojmů, kterých je třeba!

František I. Rakouský|foto:Friedrich von Amerling, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Zachovala sice tereziánský systém triviálních, hlavních a normálních škol a psalo se v ní o tom, že má bystrým žákům otevřít dveře k vyššímu vzdělání, ovšem zároveň „jádro žactva nabývej ve školách těch toliko pojmů, kterých potřebuje, aby se při práci životní nemátlo, aby s osudem svým bylo spokojeno a aby všechen jeho myšlenkový obor přestával na zachování mravouky a opatrném a přičinlivém konání povinností“.

V zájmu toho bylo učitelům zakázáno učit žáky víc, než bylo ve státních učebnicích, hlavní učební metodou zároveň bylo učení se nazpaměť. Co se týče osnov, posílila se výuka náboženství a pak už se žáci učili jen číst, psát a počítat. U počítání ovšem školský zákon učitele nabádal, aby počty neprobírali příliš detailně. V rámci povinné školní docházky se žáci měli naučit počítat z hlavy. A to nejprve bez číslic; s číslicemi se seznámili až později. Celkem si měli za šest let osvojit pouze čtyři početní úkony. Víc se učilo až na vyšších vzdělávacích stupních.

Jediné vysvědčení a nedělní škola

František I. s rodinou|foto:Leopold Fertbauer, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Dozor nad správným průběhem vzdělávacího procesu měla církev. Konkrétně faráři, do jejichž farností jednotlivé školy spadaly. Povinná školní docházka byla šestiletá, pro děti od šesti do dvanácti let. Ty chodily do školy pět dní v týdnu; volno bylo ve středu, v neděli a v sobotu odpoledne. Prázdniny byly ve městě od 15. srpna do 1. října, na venkově měly děti volno podle termínu žní, senoseče nebo vinobraní.

Na venkově také mohli děvčata a kluci chodit do školy společně, ve městech se žádalo, aby alespoň po dvou letech byla zřízena zvláštní dívčí třída. Vysvědčení žáci dostávali jen jednou, po absolvování školy. Děti, které po ukončení povinné školní docházky nepokračovaly dál, musely navštěvovat nedělní opakovací školu. Opakovalo se v ní zejména čtení a náboženství.

Pekelný chlast a holé neštěstí

Budova staré školy v Křižanech u Liberce|foto:Tomáš Mařas, Český rozhlas

Politické zřízení školské také zavedlo šestitřídní gymnázia. Skládala se ze čtyř tříd nižšího gymnázia a dvou vyššího. Nově se zde zavedla výuka matematiky a přírodních věd, obzor studentů se tím ale příliš nerozšířil, protože většinu vyučovacích hodin tvořila latina.

Nový školský zákon pamatoval i na učitele. Nabádal je k příkladnému životu, varoval zejména před „pekelným chlastem.“ Učitelům také zapovídal muzicírováni na svatbách a pohřbech, což muselo pro mnohé z nich být hodně nepříjemné. Učitelský plat totiž na obživu, zvlášť pokud měl učitel rodinu, nestačil, a tak si pedagogové museli přivydělávat. Právě hudba byla častým druhem takového přivýdělku.

Celkový efekt rakouské vzdělávací normy z roku 1805 byl tristní. Právě v 19. století, plném vynálezů a objevů, kdy se rozvíjel průmysl, tržní hospodářství, zkrátka ve století, kdy se tak vyplácel bystrý rozum a hluboké vědomosti, produkovalo školství habsburské monarchie občany možná poslušné, ale s velmi omezeným obzorem. Pro mnohého panovníka splněný sen, pro prosperitu země holé neštěstí. A to platí dodnes.