Synoda mrtvých

Každý z těch gentlemanů za života hájil spíš než zájmy Boží zájmy svých vlastních politických frakcí. Ty dvě frakce spolu soupeřily o vládu nad Římem, a tak vlastně i nad křesťanstvem a jejich rivalita přerostla v prachobyčejnou nenávist dvou lidí. Nenávist až za hrob.

Skoro klasická justiční vražda

Papež Formosus (891-896) na iluminaci ze 16. století|foto:Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

V tom hrobě leží Formosus, ale nepobude si tam ani rok a už je venku. Ježíš na to potřeboval tři dny, tenhle devět měsíců. Tedy ne že by vstal z mrtvých, ale stane se ústřední postavou Synody mrtvých. Patrně jediného církevního soudu, kde obžalovaným byla trochu už hnijící mrtvola. Jednalo se o spektakulární justiční frašku, kdy měl aktuální papež obvinit a následně odsoudit papeže předchozího. Byla to vlastně klasická justiční vražda, jen s tím rozdílem, že obviněný byl mrtvý už předem. Doslova.

Jak může vypadat zbytečná práce

Samotný soud byl opravdu teatrální a poněkud pochmurný. Mrtvola byla oděna do ceremoniálního roucha a náležitě usazena na papežský stolec. Pokud bylo zapotřebí, aby odpovídala na otázky soudce, mluvil za něj (a za ním) schovaný asistent. Dovedeme si představit, zač taková obhajoba stála…

Synoda mrtvých. Papež Štěpán VI. během ní v roce 897 veřejně soudil svého, již devět měsíců mrtvého předchůdce Formosa|foto:Leemage via AFP / Profimedia

Nepřekvapí proto, že chudák Formosus byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Odsouzený papež si vyslechl, že je prohnilý, což tedy očividně byl, následně byl opět svlečen z roucha, rituálně se mu usekly tři prsty (ačkoliv dle mého stačilo pár dní počkat a proces tlení by to zařídil tak jako tak) a pak ho přes celý Řím odtáhli na hřbitov. Tam ho zakopali – a hned zčerstva zase vykopali. To jen tak kdybyste někdy přemýšleli nad tím, zda neděláte zbytečnou práci.

Papež na zabití

Papež Štěpán VI. (896-897) bývá někdy uváděn i jako Štěpán VII.|foto:Wikimedia Commons, Municipal Library of Trento, CC0 1.0, ©

No a když toho dvakrát pohřbeného a dvakrát vykopaného Formosa vytáhli zase na boží světlo, tak ho mrskli do Tibery, aby od něj byl definitivně pokoj. Jenže on nebyl. Patrně si při tom popletli směr toku, takže ho proud zase zanesl do Říma. Je to taková variace na téma „vyhodili ho dveřmi, vrátil se jim oknem.“ Lidi byli tehdy zvyklí opravdu na ledacos, ale tohle, tohle už bylo trochu moc. Aby se po městě pořád potulovala mrtvola papeže, to už je něco mezi chucpe a špatným filmem o zombie. Takže se dobrý římský lid vzbouřil, došel si pro toho živého papeže a toho pak uškrtil.

V zásadě by se dalo říct, že se tehdejší církev v ledasčem poučila, protože toho uškrceného papeže Štěpána pohřbili skutečně jen jednou a už ho nechali být. A nový papež, v našem příběhu o synodě mrtvých už třetí, pak vydal osvícené nařízení, že mrtví se už soudit nesmějí. Amen.