Čeští archeologové a objev antické vily v římském Laziu, hmat, bolest a tajemství orientace

V úvodním přehledu zajímavostí se zmíníme o nálezu láhve se zprávou, která doplula z Irska až k severoruskému Murmansku, budeme se věnovat populační explozi chobotnic u atlantského pobřeží Francie, povíme si proč v Mosambiku přibývá sloních samic bez klů a na základě čeho vědci soudí, že se dávno vyhynulí patagonští mussauři sdružovali v koloniích, společně hnízdili a přesouvali se krajinou ve velkých stádech; na závěr si také řekneme o napůl úspěšném startu první rakety kompletně jihokorejské výroby, které se nepovedlo usadit na oběžnou dráhu maketu družice.

Bufalareccia: objev vily v římském Laziu

Detail z výzkumu našich archeologů na lokalitě Bufalareccia v Itálii|foto:Martin Trefný, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Čeští archeologové se nevěnují výzkumům jen u nás doma, mnozí vyjíždějí také na různé zahraniční expedice. Známá je činnost našich badatelů v Egyptě, ale to je jen jakási příslovečná špička ledovce. Od roku 2017 zkoumají naši archeologové díky poskytnuté licenci spolu s italskými kolegy také lokalitu Bufalareccia na severozápad od Říma. V letošním roce přizvali ke spolupráci i německé kolegy z univerzity v Erlangenu. Koncem srpna pak proběhla médii informace, že společný výzkum přinesl objev pozůstatků římské vily.

Neinvazivní výzkum za pomoci georadaru. Archeologové na lokalitě Bufalareccia v Itálii|foto:Martin Trefný, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Lokalita Bufalareccia leží v oblasti, která bývala doménou starověkých Etrusků. Ti se ještě před naším letopočtem stali obětí rozpínavosti Říma, nakonec i římskými občany a jakožto svébytné etnikum de facto přestali existovat. Čím ještě byla zmíněná lokalita pro archeology přitažlivá a jakým způsobem tam až dosud pracovali? Na to jsme se ptali Martina Trefného z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Byla to vila „konfekčního střihu“, jaké se v antice běžně stavěly nebo byla v něčem jiná? A rozvíjejí naši archeologové své italské aktivity i na jiných místech?

Desatero smyslů, 6. část: Hmat a orientace

Nejen lidé nebo obecně savci – bolest cítí i korýši; třeba krevety|foto:Fotobanka Profimedia

V minulém pořadu jsme se nechali fascinovat čichovým světem psů, ale třeba i čápů, kteří cítí čerstvě posečenou louku na kilometry daleko. Povídali jsme si i o feromonech, které známe nejvíc ze světa hmyzu. O jejich užívání však není ochuzena ani řada dalších druhů živočichů, do kterých byste to možná neřekli. Tentokrát se budeme věnovat hmatu a také smyslu pro orientaci. Naším hostem bude opět biotechnolog a popularizátor vědy profesor Jaroslav Petr z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, autor knihy Desatero smyslů, která nás k našemu velkému podzimnímu povídání inspirovala.

Čáp, mistr v orientaci|foto:Pixabay, ©

Zatímco třeba čich nebo zrak mají své receptory na zcela konkrétním a předvídatelném místě, receptory hmatu jsou rozmístěny prakticky po celém povrchu těla. S hmatem souvisí také vnímání bolesti – cítí bolest třeba i bezobratlí živočichové a další „havěť“, jak se někdy říká; hmyz nebo korýši? Kromě toho, že dovedeme určit polohu svého těla a vnímat pohyb, musíme se také umět orientovat v prostoru. Dovedou to i zvířata, od bezobratlých po primáty. Mistry v orientaci jsou stěhovaví ptáci; třeba čápi, kteří na podzim odlétnou daleko na jih Afriky a na jaře se vrátí zpátky, dokonce do stejného hnízda. Nebo poštovní holubi. Systémů, podle kterých živočichové hledají cestu a orientují se v krajině, je celá řada.