S kým bojovaly římské legie? Tisíciletý mýtus Germánů či Keltů a limity alchymie v křesťanské Evropě

V úvodním přehledu zajímavostí si na příkladu nedávno uhynulé želvy obrovské z vídeňské zoo a dosud žijících seychelských želv ukážeme, jak vysokého věku se tato zvířata mohou dožít a povíme si o nálezu fosilních žraločích zubů, které ve starověku uchovával některý z obyvatel jeruzalémského Davidova města; řekneme si, k čemu by mělo sloužit velitelství vesmírných operací, založené nedávno německou armádou, vrátíme se k nedávnému rekordnímu letu vrtulníčku Ingenuity na Marsu a také k letu milionáře Richarda Bransona na práh vesmíru, který překročil i nepřekročil – záleží, jestli se na to díváte americkou optikou nebo optikou zbytku světa.

Tisíciletý mýtus Germánů a Keltů

Detail monumentálního pomníku náčelníka germánského kmene Cherusků Arminia (Hermanna) v Teutoburském lese poblíž německého Detmoldu, kde v roce 9 n. l. spojená germánská vojska na hlavu porazila tři římské legie|foto:Fotobanka Shutterstock, CC0 1.0, ©

Germáni a Keltové představují nejen historický, ale svým způsobem i lingvistický problém. Pravidla českého pravopisu nás učí, že jde o představitele národů či etnik; tudíž je píšeme s velkým písmenem. Stejně jako Čechy, Slováky nebo Moravany. Jenže – dnes už je známo, že ani Keltové, natož Germáni, se sami za nějaké národy nepovažovali, ani si tak neříkali. Kdybyste se jich ptali, nevěděli by, jestli patří k jedněm nebo druhým a nejspíš by ani nepochopili, oč se vám jedná a proč vás to tolik zajímá. Důležitější pro ně byl jejich vlastní kmen. Markomani, Bójové, Kvádové nebo Langobardi si velké písmeno jistě zaslouží. Ale co si počít s historickými konstrukty Germánů a Keltů? Dopadne to s nimi jako s indiány, kteří o své velké písmeno přišli před 28 lety?

Socha Julia Caesara v Římě|foto:Fotobanka Pixabay

Měli by se Germáni a Keltové psát správně s malým písmenem? A jak to vlastně je s tou jejich existencí či neexistencí jakožto národů či etnik? Na to jsme se ptali Vladimíra Salače z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze, specialisty na dobu laténskou a římskou, kdy právě Keltové a po nich Germáni sehráli svou nejvýznamnější roli. Zdá se, že v Evropě žil v době laténské a pak i římské konglomerát různých kmenů a kmenových svazů, jejichž příslušníci nebyli de facto ani Kelty, ani Germány či Slovany; tato označení pro ně vymysleli a výhradně používali antičtí autoři. Přesto si zřejmě byly některé z oněch kmenů vzdálenější a jiné zase bližší. Co je spojovalo?

Alchymisté – 2. část: Pokud to Bůh dovolí

Alchymie|foto:Fotobanka Pixabay

Dobré dva tisíce let se alchymisté pokoušeli o transmutaci, tedy přeměnu obyčejných kovů na ušlechtilé stříbro nebo ještě ušlechtilejší zlato. Během svých marných pokusů rozpracovali techniky chemického laborování, připravili desítky sloučenin a mimoděk objevili mnoho zajímavého. Alchymie, pokud byla provozována poctivě, byla skutečná věda. Bohužel vycházela z mylných předpokladů, které byly ve své době obecně přijímány – třeba přesvědčení, že kovy jsou živé, rodí se a zrají v zemi. Mohou zahynout tím, že zreagují, ale metalurgické zpracování je zase oživí.

Zlato bylo výraznou motivací alchymistického dění|foto:Michaela Danelová, iRozhlas

Alchymie byla uzavřenou naukou, spisy alchymistů byly komplikované a plné skrytých narážek. V některých se i dnešní badatelé orientují s obtížemi. Kromě pokusů o „výrobu“ drahých kovů se alchymisté pokoušeli také léčit, a to za pomoci různých elixírů, jejichž složení dnes budí spíše hrůzu, než pocit, že by mohly někoho uzdravit. Není divu, že alchymie měla i své mystické odnože. Mezi alchymisty byla také řada podvodníků. Ví se to o nich dnes, a vědělo se to i kdysi. Alchymii se dařilo i v křesťanské Evropě. Přestože byly aktivity alchymistů spjaté s tajnými návody a naukami, pachem chemikálií, ohněm i neobvyklými pomůckami, nikdy nebyli považování za kacíře. Jak to bylo možné? O tom hovoří Vladimír Karpenko, chemik, ale také znalec dějin alchymie z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.