Příběh rodu Homo

V centru všeho je pochopitelně lidský mozek. Proč je tak velký? Vystudovaný primatolog a etolog Robin Dunbar, specialista na evoluci sociálního mozku, ve své knize Příběh rodu Homo odmítá, že by zvyšování kapacity mozku bylo spjato s výrobou nástrojů nebo komunikací při lovu. Vším je podle něj vinen život našich předků ve stále se zvětšujících skupinách, který kladl velké nároky na schopnosti jedince udržovat vztahy s ostatními členy skupiny. Aby takové vztahy fungovaly, bylo nutné naučit se doslova "číst" myšlenky druhých; odhadovat jejich přání, domněnky, tužby či naděje. A to pochopitelně vyžadovalo velký rozvoj představivosti - a mozku.
Nejobvyklejší činností, která stmeluje skupiny primátů, je probírání srsti. Podle Dunbara to nepochybně dělali i naši předchůdci - dokud se jejich skupiny nezvětšily natolik, že zkrátka nebylo fyzicky možné udržovat vztahy se všemi. A tak se jedno "drbání" proměnilo v druhé - probírání srsti postupně nahradila řeč. Stačí si uvědomit, o čem si ve společnosti povídáme dnes. Většinou si nesdělujeme nic světoborného, prostě jen "drbeme". Řeč je podle Dunbara ve svém původním významu zcela originální, typicky lidská stmelovací aktivita. A není jediná. Podobný účinek má podle něj i společný zpěv, hudba a tanec, při kterých mozek zaplavují vlny endorfinu, kterému se někdy přezdívá hormon štěstí. Způsobuje dobrou náladu, tlumí bolest, uvolňuje se při stresu a fyzické zátěži. Stejný efekt má další produkt lidského chování, smích - ideální prostředek k navazování důvěrných vztahů.
Schopnost uvědomit si svou vlastní mysl, odhadnout duševní pochody ostatních a s tím související schopnost přemýšlet víc o světě, který nás obklopuje, vedl dále podle Dunbara ke vzniku vyšší kultury. Jen lidé totiž vytvářejí umění; jen lidé si, za pomoci jazyka, dovedou vyprávět příběhy, které se vlastně nestaly, ale mohly by se stát. A odtud je už jen krůček k paralelním světům za hranicemi naší mysli, kam kromě nás nedosáhne žádný z živých tvorů, a k představám, jaké by asi tyto světy mohly být. Jen těžko můžeme odhadnout, kdy vzniklo náboženství, říká Robin Dunbar. I ono podle něj sloužilo a dodnes slouží jako stmelovací prvek; hraje významnou sociální roli, dává lidem jednotný pohled, řád a hodnotové rámce. Zároveň jde ale o dvousečnou zbraň, kterou lze snadno zneužít.
Tak vypadají, ve zhutnělé zkratce, "nové dějiny evoluce člověka", jak je ve své knize Příběh rodu Homo předestírá Robin Dunbar. Jeho myšlenky mají sice řadu kritiků, ale nelze je odbýt jen mávnutím ruky. Třeba to tak doopravdy bylo. Nebo aspoň z části.

Robin Dunbar: Příběh rodu Homo : Nové dějiny evoluce člověka. Praha: Academia 2009. ISBN 978-80-200-1715-4