Pověst ze Šluknovska: Žárlivci by si měli dát pozor na bílou paní

15. listopad 2020

Kdo nežárlí, nemiluje, říká se. Jenže nic se nemá přehánět, jak potvrzuje jedna pověst o šluknovském zámku. Jeho pán si vzal mladou ženu, krásnou prý tak, že dech přecházel.

Žádný div, že ji její manžel náruživě miloval. Jenže stejně silně na ni i žárlil. Začalo to tím, že když přijel na návštěvu nějaký jeho přítel, nechával ženu zavřenou v komnatě a tvrdil, že je nemocná.

Přestože se jeho paní s nikým nestýkala, jeho žárlivost mu před očima kouzlila barvité obrazy, jak ho žena podvádí. Nakonec ji tedy zavřel do malé komůrky v nejvyšším poschodí zámku. Nesměla k ní ani komorná. Aby paní překonala dlouhou chvíli, vyprosila si na manželovi alespoň kolovrat.

Nakonec mu ale vadil i ten. Žárlil, že se žena věnuje něčemu jinému, než jemu. „Odnesu ho. Budeš se zabývat jen myšlenkami na mě,“ rozzlobil se při jedné své návštěvě v její komůrce.
„To, pane, nesmíte,“ prosila ho žena a postavila se před kolovrat. Začali se o něj přetahovat. Pán se rozběsnil tak, že chytil ženu pod krkem a vystrčil ji z okna. Pád na zámecké nádvoří nepřežila.

Hrabě pozdě litoval toho, co udělal. Celý den a noc bloudil nešťastný po zámku a volal svou ženu. K ránu pak šílený smutkem sedl na koně a zmizel ve zvedající se mlze. Podle stop pak jeho sloužící zjistili, že zamířil do Saska. Nikdo už ho ve Šluknově neviděl. Místní se jen doslechli, že se údajně nechával najímat jako žoldák, až v jedné potyčce přišel o život.

Zato začali vídat za měsíčních nocí na zámeckých chodbách bílou postavu ženy. Mlčky vždy prošla kolem a zmizela. Pokud ale potkala nějakého žárlivce, zastavila se a pohrozila mu prstem. Jestli to na vyléčení ze žárlivosti stačilo, to už pak ale nikdo nikdy nezjistil...

autor: Jana Ksandrová
Spustit audio

Související