Kvasinky a kropidlák, houby ve službách člověka a cesty středověkého cestovatele Odorika z Pordenone

V úvodním přehledu zajímavostí se dozvíte, proč ochránci přírody a botanikové vyhlásili letošní rok Rokem hořců, zmíníme se o nečekaném objevu dvou „živoucích fosilií“, vačnatců z Nové Guineje, známých dosud jen paleontologům, nahlédneme do starého astronomického spisu, ve kterém zanechal své rukopisné poznámky Galileo Galilei, připomeneme pád meteoritu, který v německém Koblenzi zasáhl rodinný dům, a také již třetí neúspěšný start rakety Kairos japonské soukromé společnosti Space One.

Od kynutého chleba ke kyselině citronové

Kvásek a čerstvý kváskový chléb|foto:Shutterstock

Lidé žijí v blízkém biologickém kontaktu s houbami odjakživa. A to nejen s těmi, které vytvářejí velké plodnice, ať už jedlé, nejedlé či jedovaté. K houbám patří i plísně nebo jednobuněčné mikroorganismy – kvasinky. Ty sehrály v historii lidstva zásadní roli. Kdy došlo k prvnímu kulturnímu kontaktu lidí a hub, to přesně nevíme. Je to minulost natolik vzdálená, že k ní nejspíš nedohlédneme. Co se kvasinek týče, leží prapočátky jejich cíleného využití nepochybně v oblasti výroby kvašených nápojů. To ale není zdaleka všechno.

Houby kropidlák černý (Aspergillus niger) a kropidlák rýžový (Aspergillus oryze) pod mikroskopem|foto:Shutterstock

Kvasinky patří de facto k nejstarším domestikovaným organismům, říká mikrobiolog Milan Gryndler z katedry biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Díky kvasinkám máme nejen alkoholické nápoje, ale samozřejmě i kvašený chléb a jiné kynuté pečivo. Další důležitou houbou, o které se zmíníme, je kropidlák černý. Nepředstavujte si ji však jako nějaký hříbek, holubinku nebo muchomůrku z lesa. Kropidlák černý je totiž, laicky řečeno, plíseň. Čím je pro nás užitečná?

Z Itálie do Chánbaliku a zpět

Odorik z Pordenone a papež Jan XXII. Iluminace z rukopisu, mezi lety 1410 a 1412|foto: Maître de la Mazarine, Gallica Digital Library / Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Středověký cestovatel a františkánský mnich Odoriko z Pordenone po sobě nechal podobné dílo, jako známý benátský kupec druhé půle 13. století Marco Polo. Čínu a další asijské země navštívil krátce po slavném Benátčanovi; jeho paměti, které nedlouho před svou smrtí v Itálii sepsal, však byly ve své době známější. Jak jsme si řekli před týdnem, nedá se vyloučit, že Odoriko byl svým původem Čech – alespoň některé prameny to tvrdí. Česky se mu říká Oldřich z Furlánska. Víme o něm jen málo. Není ani jisté, proč se na počátku 14. století na svou dalekou cestu vydal. Zavedla ho do Cařihradu, Persie, Indie i na Cejlon. Přes Sumatru, Jávu a Kalimantan se pak dostal až do Číny. 

Odorik na Sumatře|foto: Maître de la Mazarine, Gallica Digital Library / Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

V roce 1325 už byl v Chánbaliku, dnešním Pekingu, kde setrval dva až tři roky. Zpátky do Evropy se dostal po souši, zřejmě po tzv. Hedvábné cestě... O putování bratra Odorika si budeme povídat i dnes. V rámci reprízy si tak připomínáme osobnost významného českého sinologa Vladimíra Liščáka, specialisty na dějiny starověké Číny, který bohužel nedávno zemřel. Odoriko z Pordenone byl jeho velkým tématem. Dokonce o něm napsal knihu. Náš rozhovor vznikl dříve, v roce 2005.