Nejznámější severočeské značky – solanka a koprčka

Její slupka je hnědá a vrásčitá, vyniká však neopakovatelnou sladkou chutí. Do galerie legendárních značek patří toto ovoce plným právem – díky hruškám se rozšířila jména dvou zapadlých severočeských vesniček po půlce Evropy.

„V době, kdy Libochovice vlastnili Dietrichsteinové, podporovali na svém panství ovocnářství. Už v roce 1754 vydržovala knížata v Solanech zvláštního štěpaře, který se staral nejen o největší školku na panství, ale měl šlechtit pláňata i poddaným a poučovat je v péči o stromoví. Zřejmě to byl některý z těchto štěpařů, který vyšlechtil hrušku solanku,“ píše historik Oldřich Doskočil.

Půvabná je historka, jak solanky dostaly jméno. Kolem roku 1840 se sedlák Hrnčíř ze Solan vydal s hruškami na trh do Lovosic. Vše prodal německému lodníkovi, o týden později pak jel sedlák Hrnčíř v doprovodu štěpaře Bečváře opět do Lovosic, kde znovu potkal německého lodníka. Ten po něm znovu žádal podlouhlé hrušky – „die so lang“, které jsou „tak dlouhé“.

Bečvář prý řekl Hrnčířovi: „I poslouchejte kmotře, to on chce ty naše solanky.“ „Ja, ja, solanken, solanken,“ radoval se šífař, že mu porozuměli. Tak prý dostaly solanky své jméno a začalo se s nimi obchodovat.

Solanky byly ceněny hlavně proto, že dozrávaly brzy – v srpnu, kdy byl trh lačný po čerstvém ovoci. To šroubovalo jejich cenu nejvýš ze všech odrůd. Solanka se vyvážela především do Německa, ale také do Holandska, Anglie nebo Skandinávie. Jen z Třebívlicka se jich v první polovině 20. století vyvezlo ročně až 100 železničních vagónů.

V roce 1927 si František Henke, řídící učitel ze solanské školy ve zprávách ústecké ovocné burzy všiml, že nabízí solanky, německy Solaner Birne, pod názvem Salander Birne. Pana řídícího popudilo, že se zde komolí český název a stěžoval si u zemědělské rady v Praze. Ta v srpnu 1928 napsala ovocné burze žádost, aby zachovávala správný název hrušky, a tak bylo původní pojmenování zachráněno.

Zkomolený název hrušky se ovšem dostal do názvu jedné z ulic v Berlíně. Ve čtvrti Marzahn najdete Salanderweg – Solanskou cestu, která se tak jmenuje od roku 1923. Zajímavé je, že solanka „vytlačila“ z názvu ulice slavného německého básníka Friedricha Schillera.

A hruška koprčka?

Historické prameny uvádějí jméno štěpaře, byl jím sedlák Wenzel Gallin, který žil v Koporeči na Mostecku. Když roku 1778 přepsal dvůr na syna, začal se věnovat pěstování různých hrušní. Jeho největším úspěchem byla zimní máslovka, která dostala jméno po Gallinově rodné obci.

V Koporeči si ji považovali jako obecního pokladu – původní strom vypěstovaný osobně Gallinem pietně zachovávali v zahradě domu č.p. 10 ještě na konci 19.století. V roce 1936 pak odhalili šlechtiteli Wenzlovi Gallinovi žulovou pamětní desku.

Dnešním nárokům velkopěstitelů už staré české odrůdy jako je solanka a koporečka nevyhovují. Ovšem mají i jinou hodnotu než ovocnářskou. Obec Líšnice, pod níž spadá vesnička Koporeč, si dala koprčku do svého obecního znaku a chce z hrušky udělat turistickou atrakci.

Ani osud solanek není úplně zpečetěn. O rozšiřování této odrůdy, která je v Českém středohoří původní, usiluje správa zdejší chráněné krajinné oblasti.