Návštěva planiny Nazca

Prohlídka planiny Nazca je dnes velice usnadněná - jednoduše si můžete najmout malé sportovní letadlo pro čtyři až šest lidí, které dělá vyhlídkové lety nad celou planinou. Je to skvěle propracovaná turistická atrakce. Piloti dobře vědí, co mají člověku ukázat, takže se s nimi dostanete nad všechny ty známé obrazce, které představují různá mytologická zvířata andských indiánů. Nad každým zvířetem letadlo opíše velkou osmičku a vy díky tomu vidíte obrazec ze všech stran přímo pod vámi. Pro slabší žaludky je to docela nepříjemné, protože letadlo je nakloněné hned napravo, hned zase nalevo a když pozorujete ty obrazce pod sebou, často ještě prostřednictvím hledáčku fotoaparátu, tak se vám z toho potom motá hlava. Po návratu má proto většina lidí lehké žaludeční problémy. Myslím si ale, že všechny ty obtíže jsou jednoznačně přehlušeny zážitkem z pozorování obrazců, kterých tam je opravdu spousta. Navíc jsou ty obrazce překřížené stovkami a stovkami čar, provedenými stejným způsobem, které měří stovky metrů a vedou všemi směry jedna přes druhou a křížem krážem. Když se vrátíte zpátky, opravdu nevíte, co si o tom máte myslet. Myslím, že je to jeden z divů světa.

Možná bychom měli popsat výrobní technologii. Jak jsou ty obrazce a čáry vytvořeny?

Všechny obrazce v Nazce vznikly tak, že došlo k odkrytí zvětralého povrchu hornin. Planina Nazca vypadá zdálky jako písečná poušť, ale není to pravda. Její povrch je vyfoukaný větry a proto natvrdo zpevněný, tvořený jakýmsi krunýřem. Když ten svrchní krunýř odstraníte, což není problém, protože není nijak zvlášť silný, objeví se materiál jiného zbarvení. Obrazce jsou hluboké jen pár centimetrů. Fascinující je, jak mohli lidé kdysi dávno tyto desítky až stovky metrů veliké obrazce vytvořit. Rozhodně je nemohli pozorovat ze vzduchu, z letadla nebo třeba z balónu. I když jedna spekulativní teorie říká, že indiáni v jižní Americe byli schopni zkonstruovat horkovzdušný balón, připoutaný k zemi, ze kterého by potom mohli řídit stavbu těch obrazců. Ale není to prokázané.

Zopakujme si ještě jednou, jak jsou obrazce u Nazky vytvořeny. Místní obyvatelé jednoduše odstranili vrchní, tmavou vrstvu kamenů a štěrku, pod níž se nachází světlý písčitý podklad. Na planině Nazca takřka vůbec nepršelo a neprší, neznají tam bouře. Silný vítr, dující od jihovýchodu a od Pacifiku odnáší odsud všechny drobnější částice, které by obrazce mohly zasypat. A tak se nám zachovaly přes dlouhá staletí až do dnešních dnů. I se svým tajemstvím.

Dnes jsou obrazce oblíbeným turistickým cílem a přiživuje se na nich i spousta průvodců. Co říkají turistům?

Průvodců je tam celá řada, na nejrůznější úrovni, takže se od nich můžete dozvědět jak velice zjednodušené výklady, tak i docela fundované. Řekl bych, že dnes už je překonaný ten výklad, že obrazce u Nazky jsou obrovským kalendářem pod širým nebem. Jedna z námitek proti této teorii říká, že by se za pomoci linií a obrazců jen těžko daly sledovat noční objekty na obloze, protože linie v noci samozřejmě nejsou vidět. Dnešní průvodci se o této hypotéze zmiňují už jen v té souvislosti, že už to vlastně není pravda; nějaké jiné pořádné vysvětlení tam ale prezentováno není. Obrazci se ale nadále zabývají někteří vědci a konstruují nové teorie. Já sám jsem se seznámil s publikací, která vysvětlovala, že obrazce v Nazce jsou jakási obrovská obětiště, zasvěcená jednotlivým horám, které indiáni v Andách považovali za duchy nebo nadpřirozené bytosti, a ke kterým se modlili. Viděli totiž, že právě z hor vždycky přichází voda, a že ty hory vlastně ovlivňují klimatické podmínky. Ti horští duchové se mohli indiánům zjevovat prostřednictvím znamení, třeba jako různá zvířata. Například kolibřík byl poslem deště; proto má taky jeden z obrazců na planině tvar kolibříka. Obětiště byla zasvěcená těm různým symbolům - zvířatům, která představovala horské duchy.

Na téhle teorii opravdu něco je. Každá peruánská hora má dodnes svého boha. Víru v ně mají obyčejní Peruánci doslova pod kůží. Třeba děti: když malují hory, má každá z nich oči, nos a ústa. Peruánské vesničany zná dobře Olga Vilímková. Žila mezi nimi, učila je a před časem o nich i o jejich víře hovořila i v našem Planetáriu. Připomeňme si, co nám tenkrát řekla o vztahu prostých indiánů k horám:
Pro mě byly velice působivé obřady s andskými kněžími komunity Q'eros, kteří žijí velice vzdálení od civilizace a křesťanství nepoznali, takže jejich obřady jsou vlastně jakoby incké, opravdu velice tradiční. Jejich kontakt s bohy hor - apuy a nebo s Matkou zemí je skutečně velmi blízký. Oni se boha hory na něco konkrétního zeptají a bůh hory jim odpoví. A oni tu odpověď slyší. Bůh ji prostě zašumí ve větru. Nebo ji zazpívá nějaký pták a nebo ji zašumí potok. Potom jsou obřady, které provádějí běžně lidé, kteří jdou do hor. Tehdy staví takové malinké kamenné mohyly. Mohyla jim reprezentuje vzdálenou horu a jejího boha a oni jsou mu tak vlastně nablízku a mohou s tím bohem mluvit a zase ho třeba o něco poprosit. Stejně tak si staví z kamení třeba domky, když prosí boha o dům a nebo o to, aby jeho dům nebyl zničený při zemětřesení. Z kamení si ale mohou postavit třeba i stádo lam a alpak a prosit boha o rozšíření stáda?
Co tedy můžeme vědět o podobách víry předinckých obyvatel Peru, před osmi sty a nebo dokonce dvěma tisíci lety? Vůbec nic. Zbyly nám po nich jen ty obrazce, keramika, zbytky sídlišť a práchnivějící pozůstatky.
Vraťme se ale ještě na chvilku k diskusím o účelu obrazců z planiny Nazca. Zajímavou teorii vyslovil nedávno Američan David Johnson. Hydrologickým průzkumem prokázal, že obrazce (zejména pak ty čistě geometrické) označují místa, která mají vztah ke zdrojům pitné vody. Jak známo, západní jihoamerické pobřeží je místem, kde se srážejí jihoamerická s pacifickou litosférickou deskou. Ta se pod ní podsouvá a zdvihá Andy. Protože jde o poměrně rychlý pohyb (asi 7 cm za rok), vznikají v horách geologické zlomy. Ty zadržují a vedou vodu do nižších poloh, kde se tvoří její podzemní zásobníky. Nazkánci tyto zásobníky dokázali najít a navrtat do nich studny. David Johnson tvrdí, že se obrazce vždy nacházejí pospolu s geologickými zlomy, podzemními rezervoáry, studnami, rozvody vody, bývalými sídlišti a pohřebišti. Obrazce navíc mohly sloužit i k rituálním účelům - tedy k nejrůznějším obřadům, jak jsme ostatně už naznačili.
Ale co si máme v této souvislosti myslet o slavném vyobrazení postavy, zvané Astronaut? Erich von Däniken ji označuje za zpodobnění mimozemšťana... Češi Jaroslav Klokočník a František Vítek identifikovali v postavě rybáře! Jeho vztyčená ruka drží vezírek a u nohou má rybu. Mezi pobřežím a horami vždy existovala obchodní výměna a ryby byly důležitou obchodní položkou. Rybářova postava je dobře vidět ze země, protože se nachází na svahu kopce. Byl to snad jakýsi billboard nebo turistická značka? Vedla kolem něj obchodní cesta? Dnes už tam není, zato tudy vedou dvě rovnoběžné paprskové linie. Kde je pravda - nevíme. Každý se může mýlit a všechno může být úplně jinak. Potíž je v tom, že si žádnou teorií nikdy nebudeme moci být stoprocentně jisti. To bychom se museli zeptat starých Nazkánců. A to bohužel nejde.
Ale vraťme teď ještě na chvíli slovo cestovateli Martinu Mykiskovi.

Logo|foto:Český rozhlas