Nápad bratří Montgolfierů. Horký vzduch a počátky balonové vzduchoplavby

Naše vyprávění začneme v 70. letech 18. století na jihozápadě Francie ve městě Vidalon-lès-Annonay v dnešním departmentu Ardéche nedaleko Lyonu. Právě tam stála papírna pana Pierra Montgolfiera, proslulá tehdy po celé Evropě. V roce 1774 předal Pierre Montgolfier vedení firmy patnáctému ze svých šestnácti dětí, Jacquesu-Étiennovi; bystrému, technicky nadanému muži, absolventu architektury na pařížské Sorbonně. Dvanácté z Pierrových dětí, Joseph-Michel, který dosud spravoval jeden z pobočných závodů, se stal technickým manažerem celého podniku.

Košile, papír a horký vzduch

Joseph-Michel Montgolfier|foto:Wikimedia Commons, Musée des Papeteries Canson et Montgolfier, CC0 1.0, ©

Josephovým oborem byla chemie a byl velmi nápaditý, s technicistním Étiennem se dobře doplňovali. Společně vyvinuli první francouzský pergamenový papír a také vymysleli speciální filtrační papír, kterému se dodnes říká Joseph. To, jak jistě tušíte, nebylo to hlavní. Už od 70. let experimentovali bratři s plyny lehčími vzduchu, které chtěli využít při létání. Pokoušeli se vyrábět vodík a jímat ho do papírových pytlů, ale bez úspěchu.

Na začátku 80. let přesunul Joseph část papírenské výroby do Avignonu. Ten totiž tehdy nepatřil Francii ale papeži, takže na Montgolfierovic papírnu se tam nevztahovaly francouzské cenzurní zákony a také nemuseli platit licenční poplatky. Právě v Avignonu přišli na myšlenku využít k létání horký vzduch. Tradují se asi tři legendy, jak na to přišli. Podle jedné při sušení mokré košile nad rozpálenými kamny, podle druhé je inspiroval stoupající dým, podle třetí legendy si všimli, že papír v krbu je nasáván horkým vzduchem.

Start z rodného Annonay

Jacques-Étienne Montgolfier|foto:Wikimedia Commons, Musée des Papeteries Canson et Montgolfier, CC0 1.0, ©

Ať tak či tak, někdy na konci roku 1782 se jim podařilo malý hranol z taftu naplnit horkým vzduchem vzniklým spalováním slámy, mokré vlny, ovčího hnoje, starých bot a dalších podivností; balon pak vyletěl do výšky asi třiceti metrů. A tak začali bratři konstruovat větší a větší balony, které startovaly z plošiny, uprostřed níž bylo ohniště. Když si byli jisti, že to funguje, sestrojili balon o průměru deset metrů a ten 4. června 1783 předvedli na tržišti v městečku Annonay v jejich rodném kraji. Tento den je považován za začátek vzduchoplavectví. Balon se vznesl do výše asi tisíce metrů a po desetiminutovém letu urazil dva kilometry. Pak spadl na zem a shořel.

O senzační události se dozvěděla pařížská Akademie věd, která pozvala oba vynálezce do Paříže s tím, že přispěje na sestavení dalšího balonu. V srpnu téhož roku však provedl úspěšný pokus s balonem, ovšem vodíkovým, další Francouz – Jacques Charles. Rozhořela se soutěž mezi horkovzdušnými balony, tedy montgolfiérami a vodíkovými balony, kterým se říkalo charliéry.

První pasažéři a první lidé ve vzduchu

19. září 1783 bratři Montgolfierové svůj pokus zopakují ve Versailles před králem. To už je balon opatřen košem, ve kterém je kohout, ovce a kachna. Všichni tři let šťastně přežijí, a tak se o měsíc později v balonu vznese první lidská posádka: nadšenci André Giroud de Villette a Pilâtre de Rozier, který se o dva roky později spolu se společníkem Pierrem Romainem stane první lidskou obětí leteckého neštěstí. Jejich balon, kombinace charliéry s montgolfiérou, v červnu 1785 vzplane a zřítí se při pokusu o přelet kanálu La Manche.

A bratři Montgolfierové? Étienne pomůže dalším dvěma vědcům se stavbou balonu a v roce 1784 se vrátí do Vidalonu, aby postavil na nohy papírnu, která mezitím poněkud upadla. Ještě že tak, protože právě tato papírna je základem dnešního francouzského papírnického koncernu Canson. Joseph zůstal u vynalézání a zabýval se například problematikou padáku. Navrhl a testoval padák v podobě velkého deštníku s pevnou konstrukcí. Po Velké francouzské revoluci opustil papírenské podnikání a odešel do Paříže, kde se stal ředitelem Národní konzervatoře umění a řemesel.