Kříže a krev: Dobytí Jeruzaléma 15. července 1099

Dobytí Jeruzaléma křižáky 15. července 1099. Obraz Émila Signola z roku 1847
Dobytí Jeruzaléma křižáky 15. července 1099. Obraz Émila Signola z roku 1847

Vydrancování Jeruzaléma bylo vyvrcholením první křížové výpravy, kterou v roce 1095 podnítil papež Urban II.

Toho roku na koncilu v Clermontu vyzval papež k pomoci byzantské říši trpící masivními nájezdy seldžuckých Turků. Západní křesťané tehdy neměli s Byzantinci – tedy východními křesťany, nijak dobré vztahy. Papež chtěl, aby oba proudy křesťanů zapomněly na sváry a spojily se proti nevěřícím – tedy muslimům. Ti už od 7. století ovládali také Jeruzalém, město, kde je údajný hrob Ježíše Krista. I k osvobození tohoto města papež vyzval.

Žádný z evropských panovníků se tehdy zlákat nenechal – buď proto, že měli zrovna spory s papežem, nebo vlastních starostí až nad hlavu. Zato řada významných šlechticů papežovo volání vyslyšela. Většinou mladších synů, kteří neměli šanci na rodový majetek. V následujícím roce se v Evropě zformovalo několik vojsk. Odhodlaní bojovníci si zbroj vyzdobili kříži a vyrazili směr Svatá země, dobýt Spasitelův hrob.

Godefroy z Bouillonu v čele křižáckých vojsk překračuje Jordán. Vyobrazení ze středověkého rukopisu, kolem roku 1330

Svatá válka chudých

Několik měsíců před nimi se však za stejným cílem vydaly téměř neozbrojené skupiny chudiny z různých koutů Evropy. Vedli je potulní kazatelé, náboženští fanatici a všelijací dobrodruzi, kteří neměli co ztratit. Vyburcovat evropskou chudinu k výpravě do Jeruzaléma tehdy nebylo až tak těžké – Evropa se vyrovnávala s několika suchými sezonami, takže život prostých lidí byl opravdu mizerný.

Frustrovaná chudina cestou na východ rabovala evropská města, znásilňovala a pořádala pogromy na evropské Židy, kteří byli v jejich očích zodpovědní za ukřižování Krista. V Uhrách tyto tlupy odmítli vpustit na své území a mnoho jich pobili. Několika tisícům těchto lidových křižáků se podařilo proniknout až do Anatolie, kterou ovládali seldžučtí Turci. Dál už se ale nedostali. Seldžukové část pobili, část donutili přijmout islám, část prodali do otroctví. Zbytku se podařilo utéct do Konstantinopole.

Dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou roku 1099 na vyobrazení ve středověkém rukopise, kolem roku 1474

Křižáci před branami jeruzalémskými

To dobře vyzbrojená a vycvičená šlechtická vojska, která se na Jeruzalém vydala v srpnu 1096, byla mnohem úspěšnější. V Malé Asii se jim podařilo na Turcích dobýt zpět byzantská území a pokračovali dál. Cestou na do té doby muslimských územích založili křižácké knížectví v Edesse a Antiochii. Na začátku léta 1099, tedy po třech letech, dorazili před brány Jeruzaléma. Ty tři roky nebyly rozhodně žádná selanka. Armády sužovaly nemoci, leckdy také hlad a žízeň. Tažení komplikovaly také spory mezi veliteli. Ovšem vojáci si stále udržovali velké odhodlání a vysokou morálku – dá-li se tak mluvit o armádě, za kterou zůstávaly kopce mrtvol a vydrancovaná města.

O duchovní kondici vojáků se starali kněží, kteří se výpravy také účastnili. Někdy ovšem mohlo být jejich působení diskutabilní. Například když před branami Jeruzaléma doporučili křižákům, aby bosí obcházeli město a modlili se. Hradby pak prý padnou samy. Nepadly. Útočníci proto raději sestrojili obléhací věže a 15. července se jim podařilo hradby prolomit. Pak následoval neskutečný masakr. Křižáci s velkou krutostí vyvraždili téměř všechny obyvatele Svatého města. Muslimy, židy ale i křesťany. Podle kronikářů byl křižácký masakr tak strašný, že se vojáci brodili v krvi. Ve městě pak vyhlásili Jeruzalémské království. Vydrželo 88 let, pak Jeruzalém dobyl sultán Saládin.