Chobotnice - příběhy osmi ramen a středověké rukopisné herbáře v databázi Herbaria manuscripta

V úvodním přehledu zajímavostí uslyšíte o prvním tučňáku císařském, který se kdy objevil v Austrálii, a také o narození mláděte kriticky ohroženého slona sumaterského; zmíníme se o prvním nálezu jantaru v Antarktidě, nových ruských družicích na výzkum ionosféry a také o první dřevěné družici, kterou vyslali do kosmu Japonci.

Chobotnice aneb Příběhy osmi ramen

Chobotnice|foto:Fotobanka Pixabay, Licence Pixabay, ©

Mezi nejpozoruhodnější stvoření, na která můžete narazit pod vodní hladinou, patří bezpochyby hlavonožci. Nejen díky svému vnějšímu vzhledu, ale i díky pozoruhodné anatomii a některým zajímavým schopnostem. Nejinteligentnějšími hlavonožci jsou chobotnice, mořští predátoři vybavení velkým mozkem, silnými rameny, ostrým zobákem, dobrým zrakem a schopností neobyčejně rychlé reakce a také barvoměny. Dovedou zmizet ve zlomku vteřiny. I přes to všechno žijí jen rok a poté uhynou. Proč je příroda v případě chobotnic tak marnotratná, to zatím netušíme. Jinak si toho o nich můžeme povědět víc než dost.

Chobotnice|foto:Shutterstock

Oba české termíny, které se pro označení této skupiny mořských měkkýšů používají – hlavonožci a chobotnice – jsou dost matoucí. Hlavu sice chobotnice mají, ale nohy ne. Ani žádné choboty – jen věnec osmi ramen. Z čeho se chobotničí ramena před miliony lety vyvinula? Jak nám řekla odbornice na měkkýše, tedy malakoložka, Lucie Juřičková z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jde o velmi radikální „přestavbu“ původní jedné měkkýší nohy... Čím se ramena chobotnic vyznačují a co všechno dovedou? Chobotnice mají na hlavě nepřehlédnutelné velké oči, svou stavbou podobné očím obratlovců, a tedy i těm lidským. Co s nimi vidí – a jak dobře? Jsou to vysoce inteligentní tvorové: jak se to projevuje a probíhaly v té věci i nějaké výzkumy?

Herbaria manuscripta, 1. část: Herbáře

Středověký rukopis|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Pod pojmem „herbář“ si dnes většinou představíme soubor vylisovaných sušených rostlin nebo jejich částí s příslušnými popiskami; může to být školní práce na čtvrtkách, ale také rozsáhlá sbírka nějaké přírodovědné instituce. Původně se tak označovaly příručky a knihy, které popisovaly rostliny, jejich léčivé účinky a využití v lékařské praxi. Bylina se řekne latinsky „herba“ – odtud označení „herbarium“, počeštěně „herbář“ nebo méně často „bylinář“. Určitě jste slyšeli o Mattioliho Herbáři aneb Bylináři, nejstarší tištěné knize tohoto obsahu, vydané na našem území – v roce 1562, v překladu Tadeáše Hájka z Hájku. Známe od nás i starší, středověké herbáře, ty jsou ovšem rukopisné.

Ukázka tištěného Mattioliho Herbáře|foto:Barbora Kvapilová, Český rozhlas

Soupis těchto manuskriptů byl nedávno zpřístupněn na internetu, a to prostřednictvím digitální databáze Herbaria manuscripta. Na vytvoření tohoto soupisu se podíleli odborníci hned ze tří fakult Masarykovy univerzity v Brně. Úvodní popud k tomu vyšel od Dany Stehlíkové, klasické filoložky a medievistky, odbornice na středověkou latinskou literaturu, z Ústavu klasických studií Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Byla to iniciativa, který vyplynula z jejího mnohaletého badatelského úsilí. Co ji k bádání ve středověkých herbářích inspirovalo? Kolik rukopisů se nakonec podařilo shromáždit. Jak se s tak starými rukopisy pracuje?