Diplomat na penzi a průplav přes Suezskou šíji

Proč koncesi získal právě tento Francouz? A co všechno tomu předcházelo? Spojit Středozemní a Rudé moře napadlo už starověké Egypťany. Ti tak učinili nejspíš v 7. století před Kristem. Jejich kanál však nevedl přes Suezskou šíji, ale od nilské delty do Rudého moře. V dalších staletích byl střídavě zanášen a obnovován až v 8. století našeho letopočtu byl zrušen zcela.

Ani Benátčané, ani Napoleon Bonaparte

Napoleon Bonaparte|foto:Shutterstock

Myšlenka na spojení obou moří stále žila. Trvalo však několik století, než se přešlo od slov k činům. Už v roce 1500 navrhla Benátská republika Osmanské říši společné vybudování spojovacího kanálu, a to na Suezské šíji. Její krajina s bažinatými jezery a solnými proláklinami se zdála být pro tento účel ideální. V roce 1671 napsal německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz francouzskému králi Ludvíku XIV. dopis, kde ho k takovému dílu ponouká. Také bez efektu.

Idea průplavu na Suezské šíji, který by narušil britský obchod s Indií, zaujala o 130 let později i Napoleona. Během tažení do Egypta v roce 1799 poslal na šíji svého dopravního inženýra, aby zjistil, jaká je situace. Ten však došel k nesprávnému závěru, že hladina Rudého moře je o deset metrů výše než hladina moře Středozemního.

Negrelliho hladiny

Ferdinand Marie de Lesseps, francouzský diplomat a podnikatel, který se proslavil vybudováním Suezského průplavu|foto:Félix Nadar, Wikimedia Commons, Rijksmuseum, CC0 1.0, ©

Ve třicátých letech 19. století se do projektu průplavu opravdu vážně pustil Linant de Bellefonds; Francouz, který pracoval v egyptské státní stavební správě. Ve čtyřicátých letech založilo několik odborníků převážně z Francie, ale i dalších zemí společnost pro výzkum průplavu. Jejím však členem byl i Rakušan Alois Negrelli, významný projektant železničních tratí a mj. také autor pražského Negrelliho viaduktu. Právě on se spolupodílel na výzkumu, který odmítl, že by Středozemní a Rudé moře měly různě vysoké hladiny. Především jeho plány výrazně ovlivnily budoucí podobu průplavu.

Jak přesvědčit místokrále

Průvod lodí při slavnostním otevření Suezského průplavu v roce 1869|foto:Sciencephoto / Profimedia

Ani Bellefondsovi, ani společnosti se však o potřebě stavby průplavu nepodařilo přesvědčit egyptského místokrále Muhammada Ali Pašu. Situace se změnila až v roce 1854, kdy Ali Paša zemřel a nahradil ho jeho syn Muhammad Said. Na scéně se objevil Francouz Ferdinand de Lesseps; muž, který byl ve třicátých letech generálním konzulem v Egyptě, kde se spřátelil jak s Ali Pašou, tak s jeho synem Muhammadem Saidem. Nyní už byl pětapadesátiletý Lesseps v diplomatické penzi. Dobře ale znal jak Bellefondse a jeho návrhy, tak i plány Negrelliho a dalších odborníků. Celá věc ho vždy velmi zajímala, proto napsal svému příteli a místokráli Saidovi memorandum s žádostí o vydání koncese na výstavbu průplavu na Suezské šíji a – dostal ji.

Stavět se začalo v roce 1859, o deset let později byl průplav slavnostně otevřen. Lessepsovi bylo tehdy 64 a kdo by si myslel, že se pak odebral na odpočinek, ten by se mýlil. V rámci oslav otevření průplavu se Lesseps, vdovec se čtyřmi dětmi, oženil s dvacetiletou dívkou, se kterou měl v následujících letech dalších 12 dětí.

Slavnostní otevření Suezského průplavu v roce 1869. Příjezd císařské jachty l'Aigle do Ismailie|foto:Auguste Marc, Wikimedia Commons, CC0 1.0, ©

Není průplav jako průplav

Tady bychom mohli skončit slovy, že nikdy není pozdě a že věk je jenom číslo. Jenže sám Lesseps ukázal, že nic se nemá přehánět. V roce 1879, tedy ve svých 74 letech, se totiž stal předsedou společnosti pro výstavbu Panamského průplavu. Tento projekt však skončil velkým korupčním skandálem, a Lesseps byl odsouzen za zpronevěru na pět let za mříže. Kvůli vysokému věku nemusel do vězení nastoupit. Žil pak na svém zámku ve Francii až do svých 89 let.