Diplomat na penzi a průplav přes Suezskou šíji
30. listopadu 1854 získal Ferdinand Marie de Lesseps od egyptského místokrále Muhammada Saida koncesi na výstavbu Suezského průplavu a jeho provozování po dobu 99 let.
Proč koncesi získal právě tento Francouz? A co všechno tomu předcházelo? Spojit Středozemní a Rudé moře napadlo už starověké Egypťany. Ti tak učinili nejspíš v 7. století před Kristem. Jejich kanál však nevedl přes Suezskou šíji, ale od nilské delty do Rudého moře. V dalších staletích byl střídavě zanášen a obnovován až v 8. století našeho letopočtu byl zrušen zcela.
Ani Benátčané, ani Napoleon Bonaparte
Myšlenka na spojení obou moří stále žila. Trvalo však několik století, než se přešlo od slov k činům. Už v roce 1500 navrhla Benátská republika Osmanské říši společné vybudování spojovacího kanálu, a to na Suezské šíji. Její krajina s bažinatými jezery a solnými proláklinami se zdála být pro tento účel ideální. V roce 1671 napsal německý filozof Gottfried Wilhelm Leibniz francouzskému králi Ludvíku XIV. dopis, kde ho k takovému dílu ponouká. Také bez efektu.
Idea průplavu na Suezské šíji, který by narušil britský obchod s Indií, zaujala o 130 let později i Napoleona. Během tažení do Egypta v roce 1799 poslal na šíji svého dopravního inženýra, aby zjistil, jaká je situace. Ten však došel k nesprávnému závěru, že hladina Rudého moře je o deset metrů výše než hladina moře Středozemního.
Negrelliho hladiny
Ve třicátých letech 19. století se do projektu průplavu opravdu vážně pustil Linant de Bellefonds; Francouz, který pracoval v egyptské státní stavební správě. Ve čtyřicátých letech založilo několik odborníků převážně z Francie, ale i dalších zemí společnost pro výzkum průplavu. Jejím však členem byl i Rakušan Alois Negrelli, významný projektant železničních tratí a mj. také autor pražského Negrelliho viaduktu. Právě on se spolupodílel na výzkumu, který odmítl, že by Středozemní a Rudé moře měly různě vysoké hladiny. Především jeho plány výrazně ovlivnily budoucí podobu průplavu.
Jak přesvědčit místokrále
Ani Bellefondsovi, ani společnosti se však o potřebě stavby průplavu nepodařilo přesvědčit egyptského místokrále Muhammada Ali Pašu. Situace se změnila až v roce 1854, kdy Ali Paša zemřel a nahradil ho jeho syn Muhammad Said. Na scéně se objevil Francouz Ferdinand de Lesseps; muž, který byl ve třicátých letech generálním konzulem v Egyptě, kde se spřátelil jak s Ali Pašou, tak s jeho synem Muhammadem Saidem. Nyní už byl pětapadesátiletý Lesseps v diplomatické penzi. Dobře ale znal jak Bellefondse a jeho návrhy, tak i plány Negrelliho a dalších odborníků. Celá věc ho vždy velmi zajímala, proto napsal svému příteli a místokráli Saidovi memorandum s žádostí o vydání koncese na výstavbu průplavu na Suezské šíji a – dostal ji.
Stavět se začalo v roce 1859, o deset let později byl průplav slavnostně otevřen. Lessepsovi bylo tehdy 64 a kdo by si myslel, že se pak odebral na odpočinek, ten by se mýlil. V rámci oslav otevření průplavu se Lesseps, vdovec se čtyřmi dětmi, oženil s dvacetiletou dívkou, se kterou měl v následujících letech dalších 12 dětí.
Není průplav jako průplav
Tady bychom mohli skončit slovy, že nikdy není pozdě a že věk je jenom číslo. Jenže sám Lesseps ukázal, že nic se nemá přehánět. V roce 1879, tedy ve svých 74 letech, se totiž stal předsedou společnosti pro výstavbu Panamského průplavu. Tento projekt však skončil velkým korupčním skandálem, a Lesseps byl odsouzen za zpronevěru na pět let za mříže. Kvůli vysokému věku nemusel do vězení nastoupit. Žil pak na svém zámku ve Francii až do svých 89 let.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
