Krátce o iónské filosofii

Když jste Dór, vezmete zbraně, už ze železa, jdete na jih, zrubete vcelku solidní Mykénskou kulturu, která se právě vyčerpala u Troje, zaberete Spartu a zůstanete tam. A budete bojovat dál, dokud fakticky nevymřete.

Logo|foto:Český rozhlas

Ale když jste Ión, tak jdete na východ, postavíte si Athény, postavíte si lodě, přeplujete Egejské moře – mimochodem nazvané podle vašeho dávného krále, jehož syn zrubal Mínotaura – no a na druhé straně toho moře vybudujete kolonie. Například Mílétos. V Milétu, jak známo, se pak objevili ti první filosofové. Na tomto místě už bylo dříve zmíněno, že filosování byla taková „myšlenková rebelie“ proti mýtu a docela se chytla – ovšem když se pak Mílétos pokusil taky o rebelii politickou, proti Peršanům, tak to nedopadlo a Peršani Mílétos zničili. Tou dobou byli první filosofové už půl století mrtví, ale i tak to byla pro iónské kolonie rána.

Athény a filosofie Zlatého věku

Ostatně ran pak bylo požehnaně, protože likvidací Milétu v roce 490 př.Kr. začaly slavné řecko-perské války. Řekové boj s perským molochem ustáli – a iónská filosofie se přesunula z ruin Mílétu do zrekonstruovaných Athén; pěkně z kolonie do metropolis. A jestli se za války činili Athénští na bojišti, ať už Marathónu nebo u Salamis, po válce se činili stejně zdatně ve filosofii.

Logo|foto:Český rozhlas

V té nám bližší polovině pátého století měly Athény své „zlaté období“, poválečný boom nastartovaný defraudováním mezinárodního fondu a potlačováním spojenců. Ve státě se hřál na výsluní moci Periklés, dokonale zneužívající populismus, sociální stát a demokracii k likvidaci odpůrců. Athénské zřízení v té době kritizuje slavný dramatik Aristofanés. Atomisti se snaží přesvědčit o nejmenších možných částech hmoty, jimiž jsou atómos. Periklovým kamarádem je sofista Protagoras z Abdéry, ale to se nepočítá, protože Abdéra byla pro Ióny jako pro nás Kocourkov. Ale určitě se počítá Protagorův současník Sókratés.

Konec Sókratův a ničemní Makedonci

Filosof Jan Patočka sice zmiňuje teorie, podle nichž Sókratés ani neexistoval, anebo když jo, tak jako řecký ekvivalent ke Kristovi, ale to nevadí. Obecně se předpokládá, že byl, protože to napsal Platón; a jak ve 20. století napsal jeden Anglosas, že celá další filosofie jsou jen poznámky k Platónovi. Každopádně Sókratés by v tom případě nežil ve Zlatém období, naopak byl svědkem všeobecného úpadku ve zničující Peloponéské válce, kterou Iónové z Athén vedli proti těm Dórům od Sparty.

Logo|foto:Český rozhlas

Ve výsledku pak prohráli všichni – Sókratés, protože doslova „prudil“ elitu státu v době války, a tak ho ta elita, trochu omylem, odsoudila k trestu smrti. A Iónové a Dórové dopadli špatně, protože je pak stejně všechny ovládli Makedonci. Vládl jim tenkrát Filip II. a o tom iónský Řek Demosthenes prohlásil, že to není ani barbar, že to je jen takový ničema ze země, kde se ani nedá koupit pořádný otrok. Dneska by v omluvě za ten výrok možná poklekla půlka Athén, ale v roce 338 př.Kr. musely pokleknout Athény celé – před tím „ničemou“ Filipem II. Makedonským.

Aristotelská výchova

Ale kruh se krásně zacyklí, když se podíváme na Filipova syna Alexandra, později zvaného Makedonský anebo taky Veliký. Tohohle výrostka z kmene horšího než barbaři totiž vychovával Aristotelés. A Aristotelés, žák toho Platóna, byl ve své době tím, čím je v našem století Wikipedie. Jen s tím rozdílem, že Wikipedie cituje Aristotela, zatímco Aristotelés se o ní nezmínil ani slovem. Takže ten Aristotelés, ne-li nejmoudřejší z Řeků, pak alespoň nejvzdělanější z nich, vychová Alexandra a ten pak dobude svět. A umře v roce 323 př.Kr. a Aristotelés až rok po něm… Tolik ve zkratce k iónské filosofii.