Být, či nebýt? Krátký exkurz do dějin ontologie

Několik obzvláště zajímavých odpovědí si tu přiblížíme. A rovnou musím podotknout, že řešíme-li bytí, pak tu nutně budou pleonasmy a tautologie, protože bez slovesa být to podstatné jméno bytí prostě nevyřešíme.

Nebytí není

První, kdo se na to bytí byl ochoten podívat zevrubně, byl Parmenides z Eleje. Mezi ním a námi je dva a půl tisíciletí. Když se Parmenides začal bytí věnovat, založil tak disciplínu, které se říká ontologie, nauka o bytí. A jeho příspěvek byl hned ultimátní: prohlásil, že „nebytí není.“ To  zní jako evidentní, a tedy až zbytečný postřeh, ale ve skutečnosti to je výsledek hluboké analýzy.

Co je základní vlastnost bytí?, ptá se Parmenides. A odpovídá si: no samozřejmě, že bytí JE. A jestliže se snažíme najít opak k bytí, pak ho označíme jako nebytí. A co bude základní vlastností nebytí? No přeci to, že není. Tím se dostáváme k závěru, že nebytí není, a tedy že všechno, co je, je. To je přímo skvělá zpráva a možná, že to je i lék na depresi z Platona a z Matrixu.

Logo|foto:Český rozhlas

Nic není

Ten pozoruhodný Parmenidův postřeh ale nepřesvědčil jiného Řeka, žijícího o sto let později. Jmenoval se Gorgiás z Leontin. Zní to jako jméno té princezny z filmu Ať žijí duchové. Akorát že Leontinka nebyla z Leontin. Každopádně ten Gorgias měl celkové pochyby o filosofii jako takové a rozhodl se filosofy ostřelovat jejich vlastními zbraněmi: pojmovým aparátem. A dělal si srandu jazykovými hříčkami, z nichž hned ta první míří nepochybně na Parmenida: Gorgias prohlásil nikoliv že „nebytí není“, nýbrž že „nic není“. Tzn. pravý opak.

Má to snad znamenat, že Gorgias je zakladatelem nihilismu? Kdepak. Jen dokládá, že rádoby racionální argumentací se můžeme dostat i k paradoxu, že popřeme veškerou existenci. Zkrátka to bytí nelze poznat tak, že poznáme jazyk. Jsou to totiž dvě odlišná...jsoucna.

Bytí nicuje

Oba dva pánové tak stojí na počátku velmi odlišných tendencí v ontologii, z nichž jedna jde na bytí přes jazyk, zatímco ta druhá to zavrhuje a hledá jiné přístupy. A ve dvacátém století tom nasadil korunu slavný německý filosof Martin Heidegger.

Logo|foto:Český rozhlas

Ten se bytím velmi zevrubně zabýval ve strašlivě psaném díle Bytí a čas. A tam učinil úplnou kopernikánskou revoluci: odlišil od sebe pojmy bytí a jsoucno, čemuž vzletně říkáme ontologická diferenciace.  A vztahem mezi nimi následně dospěl snad k nejpozoruhodnější definici bytí vůbec: dle Heideggera „bytí nicuje.“ V němčině to zní ještě hůř „Das Sein nichtet.“ Jen si to poslechněte: Das Sein nichtet. Bytí nicuje...

Míní tím, že každé jsoucno, třeba Vy nebo Váš monitor či displej, má své hranice. Někde už není. A tato mez, to, kde jsoucno není, je nastaveno Bytím. Tedy Bytí nicuje jsoucno. Bytí nicuje. To už opravdu může zavánět nihilismem, ale pokud je vám z toho všeho úzko, pak je to vlastně dobře... Heidegger totiž vyvodil, že člověk má jedinou možnost, kdy porozumět bytí: to když cítí úzkost. Úzkost z vědomí časovosti, z vědomí vlastní smrti, z vědomí toho, že je a že nebude. Tak tehdy člověk začne tušit, co je bytí.