Kolébka lidského rodu, pygmejové, denisovci a 100 let pražského Archeologického ústavu

Sanové v Botswaně
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sanové v Botswaně
0:00
/
0:00

Poslechněte si:

01:06 - Objevy a události
04:44 - Historie člověka a nové objevy genetiky
19:41 - Procházka prosincovou oblohou
24:10 - Soutěž o Knihu měsíce
25:48 - 100 let Archeologického ústavu v Praze, 1. část: Proměny archeologie

V úvodním přehledu zajímavostí uslyšíte o smutném osudu nosorožců sumaterských, kteří ve volné přírodě přežívají už jen čtyři, a také o situaci české polární stanice na Špicberkách, která přišla o významný zdroj financí. Prozradíme vám, že se v datech po sondě LISA Pathfinder podařilo najít záznamy o desítkách srážek s mikrometeoroidy, povíme si o sysifovské práci marsovského Krtka HP3 ze sondy InSight a také se dozvíte o problémech, do nichž se na Havaji dostali stavitelé budoucího třicetimetrového dalekohled TMT – asi se přestěhují na Kanárské ostrovy.

Khoisané, pygmejové a denisovci

Náčelník kmene kamerunských pygmejů

Molekulární genetika přináší stále nové objevy, které se týkají mimo jiné i genetické informace člověka. Právě díky tomu dovedeme nahlédnout do hluboké minulosti našeho lidského rodu. Ze které části afrického kontinentu pocházeli předkové moderních lidí a co s nimi má společného etnická skupina Khoisanů z dnešní jihozápadní Afriky? Proč jsou afričtí pygmejové, obývající především neprostupné pralesy centrální části kontinentu, tak malého vzrůstu? Co o tom říká jejich DNA? A jak vlastně vypadali tajemní denisovci, jacísi „bratranci“ a současníci neandertálců z východní a jihovýchodní Asie? Našlo se z nich jen pár kostí, ale jejich genetický otisk v sobě dodnes nesou třeba obyvatelé Melanésie.

Antropolog Viktor Černý

V časopise Nature vyšla na konci října studie, podle které žili nejstarší předkové moderních lidí na jihu afrického kontinentu, v dnešní severní Botswaně, kde se před nějakými dvěma sty tisíci lety rozkládalo velké jezero s přilehlými mokřady. Poté co v důsledku klimatických změn jezero postupně vyschlo, došlo podle autorů studie k prvním přesunům obyvatelstva, které vedly k masivní migraci a nakonec i k rozšíření moderních lidí do celého světa. Část původní populace však podle výzkumníků neodešla, adaptovala se na suché podnebí – a stali se z nich současní Khoisané, etnická skupina, tvořená etniky Khoi-Khoi a také Sany, kterým jsme si navykli říkat česky Křováci. Co si o tom myslí antropolog Viktor Černý z Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze?

Proměny archeologie

02008198.jpeg

Prapočátky archeologie v Čechách jsou staré více než dvě stě let. Do země se za účelem „hledání starožitností“ kopalo už v 18. století, první řízený archeologický výzkum však proběhl až roku 1802. Provedl jej bavorský rodák Johann Hyacint Arnold, hospodářský správce z Lochovic na Hořovicku, a to u Kočvar na lochovickém panství. Celé 19. století, prakticky až do první světové války, byla archeologie hájemstvím převážně amatérských badatelů – ostatně právě z řad amatérů tento obor vzešel. Situace se začala měnit se vznikem Československa, kdy se obor začal profesionalizovat.

Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu Akademie věd v Praze

V roce 1919 vznikl v Praze Státní archeologický ústav, instituce, která se v 50. letech stala jedním z ústavů Akademie věd, v jehož „vědeckém portfoliu“ zůstává dodnes. Jinak se ale za těch sto let změnilo skoro všechno... Stoletou historii Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Praze vám přiblížíme v rozhovoru s jeho současným ředitelem, archeologem Janem Maříkem. Jak už víme, ústav byl založen roku 1919. S jakým cílem – a kdo stál u jeho zrodu?