Kdo byl první na severním pólu?
Už léta se vede spor, který z badatelů a objevitelů byl jako první na severním pólu. Kandidátů je celá řada, důkazů málo – a někdy velmi děravé.
Během uplynulých dvaceti let, kdy pro vás Planetárium vysíláme, jste se v něm mohli setkat s desítkami vědců i fantastů, popularizátorů vědy a dalších zajímavých osobností. Patřil k nim i polárník, novinář a spisovatel Stanislav Bártl, který se bohužel v červenci letošního roku vydal na svou úplně poslední cestu, ze které není návratu. Rozhovor, který jsme s ním natočili na podzim roku 2009, se týkal asi největší záhady severního pólu, a tak určitě do našeho letního seriálu patří. Zároveň jako vzpomínka.
Povrch naší planety známe především díky satelitním snímkům do nejmenších podrobností. Všechno, co je shora vidět, je zaneseno v mapách a nezbývá už nic k objevování. Přesto je i dnes na Zemi spousta míst, která představují velkou výzvu. Kromě neproniknutelných pralesů, podzemí, mořských hlubin nebo vrcholků hor k nim patří zemské póly. Zvláště pak ten severní... Snad proto, že se nachází v oceánu, uprostřed stále se pohybující masy ledu a není snadné jej dosáhnout.
Mnohá fakta z historie dobývání severního pólu byla záměrně utajena, zkreslena nebo přímo zfalšována. Proč vlastně? I o tom jsme si povídali se Stanislavem Bártlem; člověkem, který zcestoval pěkný kus Arktidy i Antarktidy a hodně toho o polárních krajích věděl:
Čím je právě severní pól tak výjimečný, že i dnes láká cestovatele, dobrodruhy nebo sportovce?
„Severní pól je mnohým způsobem úplně výjimečné místo. Je to místo, kde osa zemské rotace protíná povrch; když tam stojíte, tak se vlastně celý svět točí kolem vás. Za druhé se tam sbíhají všechny poledníky, všechna časová pásma, takže si můžete vybrat kterýkoli čas během 24 hodin, třeba greenwichský nebo středoevropský, a pořád je to správně, i když se to liší o několik hodin. Den trvá půl roku, noc trvá půl roku, to už je skoro jiná planeta. To všechno věděli už v 18. a 19. století a bylo to velké lákadlo, i když tam byly ještě další zájmy.“
Hledaly se kratší námořní cesty na Dálný východ, severovýchodní a severozápadní průjezd, případně cesta přímo přes pól.
„Záhy se ukázalo, že přes pól to nejde, že tam je moc ledu. Ale přesto ještě během 19. století existovaly dost fantastické představy o tom prostoru na severním pólu a okolo něj. Když si vezmete například mapy ještě z první poloviny 20. století, tak tam je řada zemí zakreslených jakoby útržkovitě nebo přerušovanou čarou, které tam údajně viděly různé výpravy, které spěly k severnímu pólu – a pak se ukázalo, že ty země pravděpodobně nikdy neexistovaly. Sannikovova země, Gillesova země, Crockerova země, ty už dneska na mapě nenajdeme. Takže tam byl zájem cestou k pólu objevit ještě něco neznámého, nějaké nové země. Navíc ještě v první polovině 19. století byly takové fantastické teorie, které se šířily hlavně ve Spojených státech, že kromě našeho světa existuje ještě jeden vnitřní, který je taky obydlený a vstup do něj že vede právě přes zemské póly, kde jsou velké otvory, kterými lze do tohoto vnitřního světa naší planety vstoupit. Třeba Petterman a další geografové se domnívali, že ledový krunýř, na který lodi narážely za Špicberky, u Grónska a v Kanadě, je jen prstenec, za kterým je volné moře a možná i nějaké země. Stačí prorazit ten prstenec a dostanete se volně až k pólu.“
Představy o tom, co je na pólu, lákaly i Julese Verna, který tam už někdy v 60. letech 19. století nechal doplout svého hrdinu, kapitána Hatterase, říká Stanislav Bártl. Hatteras objevil přímo na severním pólu činný vulkán. (Ve skutečnosti tam samozřejmě nic podobného není. Pozn. redakce): „To všechno rozněcovalo různé představy a stalo se metou, otázkou cti, národní i osobní, a také otázkou prestiže dojít tam první a opravdu zjistit, co tam je, jak to tam vypadá, jak to působí na člověka – prostě dokázat to. Je to jako když se lidé ptají, proč se sápat na Everest. Těm říkám: protože tam ten vrchol je. To prostě člověka láká. A na severním pólu je ještě řada lákadel navíc.“
V roce 2009, kdy jsme náš rozhovor se Stanislavem Bártlem natáčeli, uběhlo rovných 100 let od dobytí severního pólu americkým polárníkem Robertem Pearym. Ještě o rok dřív tam byl, podle svého vlastního tvrzení, jiný Američan – Frederick Cook. Tomu nakonec historie neuvěřila, zatímco Pearymu nadlouho ano. To se však před časem změnilo.
Co si současní historici myslí o těchto dvou polárnících a jejich výpravách? Opravdu byli na pólu?
„V současné době se většina historiků, kteří se zabývají tímto tématem, a vůbec polárních expertů, přiklání k názoru, že tam nebyli ani jeden, ani druhý. Nepřiblížili se k pólu víc než na nějakých 100 kilometrů; pravděpodobně jim scházelo ještě víc, možná až 200 kilometrů. Rozhodujícím faktorem, kdy se to převážilo i vzhledem k Pearymu – v tom smyslu, že to od něj byla mystifikace – bylo uveřejnění jeho osobního deníku, který si vedl během cesty na pól. Jeho rodina ho držela v tajnosti až do 80. let 20. století, kdy byl v Americe natočen film, dokumentární drama, kde byl Cook vylíčen jako čestný, kladný hrdina, který na pól opravdu došel, zatímco Peary z toho vyšel velmi negativně – Cookovi kladl různé překážky, obviňoval ho a podobně. To rozzlobilo Pearyho přívržence, kteří přiměli jeho rodinu, aby ten deník odtajnila, aby už se konečně udělalo jasno a všechny pomluvy se smetly.“
Deník byl svěřen k analýze člověku, který byl v té době skutečně nejpovolanější, britskému polárníku Wallymu Herbertovi...
„Ten koncem 60. let vedl první expedici, která přešla napříč Severním ledovým oceánem z Aljašky přes severní pól na Špicberky. Svou úžasnou cestu absolvoval klasickým stylem, to znamená se psím spřežením a jen s určitou leteckou podporou, která mu shazovala zásoby. Uprostřed své cesty přezimoval, protože by ji samozřejmě během jednoho léta nestihl. No a tenhle člověk víc než kdokoli jiný mohl posoudit, co ten Pearyho deník vlastně obsahuje, porozumět všem historickým i přírodním souvislostem, zjistit v čem jsou slabiny a v čem přesvědčivé argumenty. Ten člověk se tím zabýval tři roky, znovu vyjel do Arktidy, znovu si postavil stan na severním pólu a během těch tří let dostal třikrát srdeční záchvat. On byl totiž předtím velkým příznivcem a obdivovatelem Pearyho a teď najednou zjišťoval z deníkových zápisků a souvislostí, že to tak prostě nebylo, že jeho hrdina zřejmě, stejně jako Cook, úmyslně klamal veřejnost. Napsal o tom knihu, jejíž název volně přeložený do češtiny zní Smyčka z vavřínů. Píše v ní, že oba polárníci podlehli touze po slávě a uznání, hlavně ale Peary. Ono je to svým způsobem pochopitelné. Peary předtím podnikl asi šest výprav do Arktidy, postupně se přibližoval přes severní Grónsko, probádal to tam a udělal takový výpad na oceán, kdy došel asi na 87. rovnoběžku. Věnoval tomu vlastně v dospělosti celý život. Stálo ho to námahu, různé oběti; byl to jeho životní cíl. Bylo mu už dvaapadesát a věděl, že jestli se tahle cesta nepovede, tak už se mu nepovede nikdy. Cítil zřejmě morální oprávnění předstírat ten konec a dočkat se toho uznání, než aby zapadl jako neúspěšný dobyvatel pólu. Takže takhle se to dá posuzovat – byl to sice klam, ale jinak si ti lidé skutečně svým způsobem zaslouží uznání a obdiv, za další práci kterou vykonali.“
Když ne Peary a Cook, tak kdo tedy? Kdo byl na severním pólu jako první?
Jak říká Stanislav Bártl, dalšími kandidáty v řadě jsou Richard Byrd a Floyd Bennet, američtí letci, z nichž ten první se později stal slavným polárním badatelem. Jejich letoun Josephina Fordová, pojmenovaný podle dcery jejich velkého mecenáše, nad pólem zakroužil v květnu roku 1926. Nepřistál tam, ale znovu se vrátil na základnu na Špicberkách.
Také kolem tohoto prvenství časem vznikly pochybnosti. Proč?
„O tom jsem kdysi napsal knížku, ale tehdy to byla detektivka s otevřeným koncem. Hned na úvod jsem přiznal, že si nejsem jist, jak to doopravdy bylo. Udělal jsem rekapitulaci té Byrdovy cesty a toho, jaké pak měla ohlasy. V USA po Byrdově smrti jeden publicista ve své knize napsal, že jeho let na severní pól byl nejzdařilejší podvod v dějinách polárních výzkumů. Jiní se Byrda zastávali. K takřka stoprocentní jistotě, že ani on na pól nedoletěl, se došlo, když byl zveřejněn jeho soukromý diář, který si během cesty vedl.“
Rodina odevzdala většinu Byrdova archivu na Ohijskou státní univerzitu, kde je dnes polární ústav, který nese jeho jméno. Diář se dostal na veřejnost několik let poté, víceméně nedopatřením. Nebyl totiž veden v evidenci. Svou roli sehrála i skutečnost, že to byl diář o rok starší, než Byrdova cesta na pól. Richard Byrd si do něj zapisoval už na své první arktické cestě v roce 1925. Ale i později:
„Archivář, který listoval diářem, najednou zjistil, že tam jsou nějaké zápisky, které se do toho roku nehodí. S úžasem zjistil, že to jsou záznamy z roku 1926, z Byrdova polárního letu, a dokonce i z roku 1927, kdy Byrd přeletěl Atlantik. Byly to dost nesouvislé zápisky, ze samotného letu na pól jen jedna stránka. V ní je obsažené celé to drama a také dilema, které musel Byrd řešit, když jim zbývala jen asi hodina letu k pólu a začal jim unikat olej z jednoho motoru. Byla to dost kritická situace a Byrd se musel rychle rozhodnout, jestli poletí ještě hodinu tam a hodinu zpátky navíc a nebo jestli to otočí hned a dá přednost jistotě před hazardem. Josephina Fordová byla třímotorový fokker. Ty měly sice na svou dobu výborné motory, ale nepříliš výkonné; nějakých 220 koní. Kdyby to běželo jen na dva motory, tak by letadlo bylo přetížené a to mohlo špatně dopadnout. Z diáře lze vyčíst a vydedukovat podle různých rozporů, že to Richard Byrd opravdu otočil asi hodinu před pólem a letěl zpátky.“
Proč potom tvrdil, že na pól doletěl?
Podle Stanislava Bártla měla být cesta na pól pro Richarda Byrda prvním stupínkem jeho celoživotní kariéry, která pak skutečně byla oslnivá: „On opravdu dokázal věci, které jsou nezpochybnitelné a velmi záslužné. Ať jako plukovník letectví a nebo jako badatel především v Antarktidě, kde prozkoumal milion kilometrů čtverečních území. Let na pól byl jeho odrazový můstek. Kdyby selhal a nebyl první, byl by z něj zadlužený, neúspěšný člověk, což Amerika právě nemiluje, a možná by to znamenalo konec jeho kariéry. Dva dny po Byrdovi přeletěli severní pól Amundsen, Ellsworth a Nobile se vzducholodí Norge. I to zřejmě rozhodlo, že se Byrd odhodlal všechno zfalšovat. V Americe ho nadšeně vítali a ten odrazový můstek mu vyšel. Řekl bych, že to bylo pro svět prospěšné, což je tak trochu paradox.“
Nezpochybnitelné prvenství na severním pólu tedy zřejmě patří až mezinárodní expedici norského polárníka Roalda Amundsena, amerického letce a polárníka Lincolna Ellswortha a italského důstojníka letectva a též polárního badatele Umberta Nobileho. Jejich vzducholoď Norge přeletěla přes pól 11. května 1926 během letu ze Špicberk na Aljašku. Roald Amundsen se tak stal skutečným vítězem nad oběma póly – ten jižní dobyl jako první v prosinci roku 1911.
My jsme se na severní pól podívali s novinářem, spisovatelem a polárníkem Stanislavem Bártlem. Velká škoda, že to bylo naposledy.
Vysíláno v Planetáriu č. 32/2011, 6. – 12. srpna (přepracovaná repríza z listopadu 2009). Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Příspěvek byl první částí čtyřdílného rozhovoru o dobývání severního pólu.
Další části najdete zde:
První na pólu II. - Let Pavla Golovina
První na pólu III. - První stopy
První na pólu IV. - Po ledu a na dno
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
