Karlu Augustovi, císaři Římanů, život a vítězství!

Zmíněného dne se v chrámu sv. Petra v Římě konala božíhodová mše, kterou sloužil papež Lev III. Na bohoslužbu přišel také Karel Veliký. V okamžiku, kdy se král skláněl před oltářem, k němu přistoupil papež a vložil mu na hlavu zlatou korunu. Přítomní Římané poté zvolali: „Karlu Augustovi, od Boha korunovanému a mír dávajícímu císaři Římanů, život a vítězství.“ Papež Lev III. pak ještě Karlovi vložil na ramena purpurový plášť a podle římsko-byzantské tradice před ním klekl na kolena. Karel Veliký se stal císařem římským.

Zdatný syn zdatného otce

Logo|foto:Český rozhlas

Karel Veliký byl synem Pipina III. Krátkého, obratného panovníka, který se v roce 751 nechal provolat franckým králem, což stvrdil o tři roky později slavnostní korunovací papež Štěpán III. Tím vznikl pro celý středověk tak zásadní vztah mezi ústředním západním vládcem – nejprve franckým králem, později císařem – a římským Svatým stolcem. Pipin také papeži věnoval území, které vydobyl na Langobardech, tzv. Pipinovu donaci, která se stala základem papežského státu.

Pipinův syn Karel Veliký otcův odkaz úspěšně rozvíjel. Dobyl celou Langobardii, připojil Bavorsko, podmanil si slovanské Obodrity, v Panonii vyvrátil říši Avarů, po třiceti letech tuhých bojů se mu podařil zlomit i houževnaté pohanské Sasy. Nestačil jen na Cordobský emirát na Pyrenejském poloostrově. Na svém ohromném panství zavedl správní systém, do kterého zapojil i církev. Duchovní měli na starost ústřední úřady.

Meč, pravá víra a papežské modlitby

Logo|foto:Český rozhlas

To ovšem rozhodně neznamenalo, že by se Karel cítil být nějakým papežovým podřízeným. V roce 795 papeži Lvu III. napsal dopis, kde uvedl, že on, Karel, má Kristovu církev navenek bránit mečem proti pohanům, a zevnitř ji zpevňovat poznáním pravé víry. Úlohou papeže, psal Karel, pak je se modlit, a tak pomáhat Karlovu vojsku. O tom, že Karel nepochyboval, kdo je tady šéfem, mimo jiné svědčí, že k papeži poslal vyslance s pětaosmdesáti výtkami. Pak přišel rok 799.

Řím se zmítal nepokoji a šlechtická opozice sesadila papeže Lva III. Tradičním ochráncem církve měla být Byzantská říše, jenže ta byla momentálně v úpadku a její císařovnu Irenu na západě neuznávali. Papež se proto s prosbou o zastání obrátil na Karla Velikého, faktickou největší sílu tehdejšího křesťanstva. Tato krize ukázala, že by pro udržení řádu nebylo od věci obnovit císařství. Což – jak už víme – se stalo na zmíněný Hod Boží roku 800.

Vznik nové tradice

Podle životopisce Karla Velikého, prý Karel nebyl rád, že ho papež korunoval. Ovšem podle řady historiků se dá těžko předpokládat, že chlapík, který měl všechno tak pod palcem tak jako Karel, by se nechal korunovat proti své vůli. Ať tak či tak zůstává faktem, že tehdy vzniklo středověké, potažmo novověké císařství a také tradice, že císaře korunuje papež – z čehož pak v následujících staletích vyplynula celá řada dalších historických událostí plných vzdoropapežů, vzdorokrálů a vzdorocísařů. Důležitým pozitivem korunovace Karla Velikého je jistě i fakt, že jeho datum 25. prosince 800 je dobře zapamatovatelné pro školní mládež.