Julius Payer - polárník z Teplic

Právě před 130 lety (v srpnu roku 1873) objevila rakousko-uherská polární expedice na východ od Špicberk, mezi 80. a 82. stupněm severní šířky, do té doby neznámé souostroví, které polárníci nazvali Zemí Františka Josefa. Členy této expedice bylo i několik Čechů; jejím vedením byli pověřeni německý polárník Karl Weyprecht a také rakouský důstojník, polárník a úspěšný horolezec Julius Payer - rodák ze severočeských Teplic. Hovoří o něm dr. Norbert Krutský, který se zabývá biografiemi teplických rodáků, proslulých na poli vědy...

Julius Payer je jedním z nejslavnějších rodáků lázeňského města Teplic. Narodil se 2. září 1842 v dnešní lázeňské čtvrti Šanově, který byl tehdy ještě samostatnou obcí. Jeho rodný dům se jmenoval U jitřenky - dnes je to Dům Payer; tam strávil své dětství. Jeho otec, penzionovaný rakouský důstojník chtěl, aby ho syn následoval na vojenské dráze. Proto ho poslal do kadetních škol - nejdříve k polskému Krakovu, později na kadetku do Vídně. Po studiích, v roce 1859, byl Julius Payer přidělen k posádkám v severní Itálii, která tehdy patřila Rakousku-Uhersku a dostal za úkol mapovat jižní Alpy. Postupně se tam vycvičil na výborného alpinistu a prvovýstupy zdolal řadu vrcholů. V roce 1866 se zúčastnil vojenského tažení a byl vyznamenán. Poté učil na vojenských školách, především zeměpis. V roce 1869 byl vyzván, už jako známý kartograf a horolezec, aby se připojil k německé polární expedici na pobřeží Grónska. Německý geograf August Petermann totiž znal Payerovy práce o jeho alpských výpravách a předpokládal proto, že bude pro expedici velmi schopnou silou.

Kresba Ortlerských Alp od Julia Payera (1866)|foto:Wikipedia, public domain - volné dílo

Julius Payer se k německé výpravě skutečně připojil. Výprava vyplula na lodích Germania a Hansa z německého Bremerhavenu, přístavu v Severním moři; směřovala k severovýchodnímu pobřeží Grónska.

Podmínky byly tak obtížné, že obě lodi zamrzly v ledu a jedna z nich byla nakonec zcela neovladatelná. Trosečníci se zachránili na ledové kře. (Lodi se neplánovaně rozdělily v mlze u grónského pobřeží. Zatímco Germania i s Payerem pokračovala v plánované cestě, Hansa zamrzla a po několika měsících byla zcela rozdrcena. 14 námořníků z Hansy se zachránilo na plovoucím ledu. V improvizovaném přístřešku na stále se zmenšující kře prožili celých 200 dní, propluli 1500 kilometrů a nakonec se, už jen na člunech, dostali do přístavu Frederiksdal v jižním Grónsku.) Payer úspěšně zmapoval grónské pobřeží kolem 75. rovnoběžky, kde před ním ještě nikdo nebyl (objevil například velký fjord Františka Josefa). Výprava se úspěšně vrátila a Julius Payer díky ní získal jméno i jako polární badatel.

To hlavní ho však za polárním kruhem teprve čekalo. Objev Země Františka Josefa...

Rakousko-Uhersko se do té doby výzkumu severních polárních končin neúčastnilo. Až v roce 1871 vypravilo první orientační výpravu, která zkoumala Severní ledový oceán mezi Špicberky a Novou Zemí, patřící Rusku. Získaných zkušeností využili Rakušané při přípravě velké polární výpravy roku 1872, která měla za cíl buď doplout co nejblíže k severnímu pólu a nebo se plavit podél severního pobřeží Sibiře k východu, až do Asie (tzv. Severovýchodním průjezdem). Výpravě velel kapitán Karl Weyprecht a Julius Payer působil jako lodní důstojník, který měl vést výpravy na souši, pokud badatelé narazí na nějakou novou zemi. Jejich loď (jmenovala se Tegetthoff) se bohužel také dostala do zajetí ledových ker a stala se neovladatelnou; zamrzla v ledu a celý rok trvalo, než polárníci zahlédli nějaké pobřeží. K němu však museli dojít pěšky, loď zůstala zamrzlá na místě; měli s sebou samozřejmě saně a také čluny. K objevu Země Františka Josefa, o kterou tu jde zejména, došlo v létě roku 1873. Polárníci se k ní dlouho nemohli přes ledové kry dostat, o něco později však skutečně souostroví procestovali a zmapovali. Leží zhruba mezi 80. a 82. stupněm severní šířky a je to na východní polokouli vůbec nejsevernější zem.

Objevem nového souostroví výprava pro Julia Payera ani zdaleka nekončila. On i ostatní účastníci výpravy prožili v Arktidě mnoho měsíců.

Ještě jednou museli přezimovat v ledu (na stále zamrzlém Tegetthoffu). Teprve roku 1874 na jaře se mohli ještě jednou vypravit k souostroví a dokončit svůj úkol - odebrat vzorky hornin k vědeckému zkoumání a hlavně zhotovit detailní zeměpisnou mapu všech ostrovů. V roce 1874 se také vrátili; ovšem bez lodi. Přes led postupovali k jihu a všechno museli přenášet ručně, protože s sebou neměli psy. Bylo to velice obtížné a členové výpravy se několikrát ocitli na pokraji smrti. Jeden z členů posádky také nakonec onemocněl, zemřel a byl na nově objeveném souostroví pohřben - Čech Ota Kříž. Ostatní se všichni zachránili. (Na saních a člunech se jim po tříměsíční námaze podařilo dosáhnout Nové Země, kde je vzala na palubu ruská rybářská loď.) Když přijeli do Vídně, čekala je tam veliká sláva, pořádaly se přednášky o výsledcích expedice a Julius Payer o ní napsal tlustou knihu.

Dnes patří území, které Julius Payer se svou výpravou objevil, Rusku. Tehdy patřilo Habsburkům a na počest rakousko-uherského císaře bylo pojmenováno Zemí Františka Josefa. Pod tímto názvem můžete souostroví na mapách nalézt dodnes. Ale i Julius Payer zanechal v mapách své jméno, a nejen to...

Po Payerovi je tam pojmenován jeden ostrov a také fjord. Payer sám zase na mapách Země Františka Josefa zvěčnil rodné Teplice - najdete tam Teplický záliv a nebo Šanovský ostrov. Uplatnil i jiné názvy z Čech a Rakouska a ty jsou na mapách souostroví dodnes.

Dnes už jen málokomu v Čechách jméno Julia Payera něco řekne. Ale jak to bylo tenkrát, po návratu ze Země Františka Josefa? Stal se Payer, jak bychom dnes řekli, populární osobou?

V té době byl velmi slavný. Asi čtrnáct dní po návratu přijel také do Teplic, kde ho jmenovali čestným občanem města. Dostal řadu vyznamenání od císaře a byl povýšen do šlechtického stavu. V dalších letech Julius Payer zpracoval výsledky expedice knižně a dalších polárních cest se už neúčastnil. Vystoupil z armády a začal úplně jiný život.

Pamětní deska v Teplicích. Payerův rodný dům dnes slouží jako hotel pojmenovaný po cestovateli|foto:Wikimedia Commons, licence CC0 1.0

Asi vás to překvapí, ale tato nová kapitola Payerova života byla zasvěcena malování. Ani při něm však Payer severu nevěrný nezůstal. Náměty jeho obrazů totiž byly jen a jen polární oblasti a výjevy z výprav. Dokonce se svými obrazy ve své době proslavil ještě o něco víc, než cestováním - obrazy Smrt Franklinova, Opuštění lodí nebo Bohoslužby byly na pařížském Salonu vyznamenány zlatou medailí...

Julius von Payer|foto: archiv

Proč vůbec stál rakousko-uherský císař o prozkoumávání severních oblastí? Předpokládal snad, že by tam mohla být naleziště nějakého přírodního bohatství a nebo to všechno mělo politický důvod? Byla to doba objevitelských cest, kdy jedinými dvěma neznámými oblastmi zůstávaly oblasti kolem obou zemských pólů. Antarktida byla tehdy dokonce ještě zcela neznámá. Mnohé státy chtěly projevit své schopnosti a dokázat něco na poli vědy.

A nebyli to jenom Angličané a Francouzi. Do severních oblastí se vydávaly výpravy ze Spojených států, Kanady a skandinávských zemí a Rakousko nechtělo zůstat pozadu - z prestižních důvodů. Nějaký praktický význam ten objev ledových ostrovů asi neměl. Nedalo se čekat, že tam bude nějaké přírodní bohatství a nebo nějaké jiné zdroje; většinou jsou to vulkanické ostrovy. Původně se také myslelo, že polárníci objeví dlouho hledaný severní průplav kolem Sibiře, někam k Americe. Ukázalo se však, že ta cesta je velmi obtížná - vydali se na ní jiní, později.

Pro Rakušany je Julius Payer totéž, co pro Čechy Emil Holub. Až se někdy ocitnete ve Vídni, zajděte se podívat do tamního Vojenského historického muzea, kde je Payerovi věnována celá místnost. Jsou tu k vidění jeho deníky z cest, náčrtky, které si v severních oblastech pořizoval i obrazy, které podle nich maloval později. Některé z těchto obrazů jsou skutečně rozměrné - měří až 50 čtverečních metrů.
Pokud je pro vás Vídeň přeci jen jaksi z ruky, můžete trochu polárnické romantiky nasát alespoň z knihy, kterou Payer o své expedici sepsal. Její zkrácený český překlad vyšel v roce 1969 pod názvem V ledovém zajetí. Je to ideální četba pro parné letní dny.

Veronika Kindlová
Úprava a poznámky Frederik Velinský

LITERATURA:
Julius Payer: Die österreichisch-ungarische Nordpolarexpedition 1872-74. Wien, 1876 (česky pod názvem V ledovém zajetí. Praha, 1969).
Ota Kříž: Tagebuch. Wien, 1875 (český překlad J. Kunský ve Sborníku Československé společnosti zeměpisné, 62, 1957).
Martin Müller: Julius von Payer. Wien, 1956.
Jitka Ortová: Julius Payer. Severočeské nakladatelství, 1976.
Ivan Hrbek: ABC cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Praha 1979.
Ottův slovník naučný XIX. P-Pohoř. Praha 1902.
Norbert Krutský: Z Teplic k severnímu pólu

Hrob Julia Payera na vídeňském Centrálním hřbitově|foto:GNU General Public License, verze 1.2, Unterillertaler