Historické plužiny, dědictví středověkých zemědělců a desetitisíce želv obrovských z atolu Aldabra

V úvodním přehledu zajímavostí si povíme, jak může být užitečný akustický výzkum korálových útesů, vrátíme se k zemětřesení na Tchaj-wanu, které zaregistrovaly i české seismické stanice, představíme vám selkirkie, dravé červy z kambria, prozradíme vám, co způsobilo tajemné „škytání“ jedné vzdálené supermasivní černé díry a zmíníme se také o japonském modulu SLIM, který nečekaně přežil už dvě mrazivé noci na povrchu Měsíce.

Plužiny – dědictví středověkých zemědělců

Zemědělská krajina dneška|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

Celou řadu českých obcí obklopují pozůstatky historických plužin, zemědělského zázemí vsí, dobře viditelného nejen z ptačí perspektivy. Meze, terasy a valy vymezují lány bývalých polí, na kterých dnes roste většinou tráva; dokonce i les. Tyto polní systémy, jejichž budování ve středověku zcela změnilo krajinný ráz po celé Evropě, jsou jedním z klíčových prvků i naší kulturní krajiny – ať už z důvodů estetických nebo přírodně ochranářských. Krajinná mozaika, kterou vytvářejí, podporuje výskyt řady vzácných rostlin i živočichů; terasy mají velký význam také pro zadržování vláhy v krajině. Přesto se jim odborníci začali věnovat teprve nedávno: snažili se je identifikovat, zkoumat jejich roli, zjišťovat, proč z krajiny mizí a přispět tak k jejich budoucí ochraně. Jejich snahy vám dnes alespoň rámcově přiblížíme.

Archeolog a archeobotanik Jaromír Beneš|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Podle čeho se plužiny dají poznat, a to nejen při pohledu shora, nám přiblížil archeolog a archeobotanik Jaromír Beneš z Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Detailněji se rozhovořil o výzkumu blízkého okolí vsi Debrné nedaleko Trutnova, která zanikla po druhé světové válce. Zbylo po ní jen katastrální území, zbořeniště domů, a právě polní systém, který ji obklopoval.

Želvy obrovské z atolu Aldabra

Želva obrovská (Aldabrachelys gigantea)|foto:Pixabay, Licence Pixabay, ©

Obří suchozemské želvy obývaly kdysi četné ostrovy v Indickém oceánu; namátkou Mauricius nebo Réunion v Maskarénách, korálové souostroví Amiranty a další skupiny ostrovů náležející dnes k republice Seychely. Vyprávěli jsme si o tom před týdnem. Želví populaci zdecimovali evropští mořeplavci, kteří želvy lovili a odváželi z ostrovů po tisících jako živé konzervy. Zcela tak vyhubili řadu želvích druhů; do dnešních dnů přežily prakticky jen želvy obrovské na seychelském atolu Aldabra.

Herpetolog Ivan Rehák|foto:Marián Vojtek, Český rozhlas

Atol Aldabra leží v západní části Indického oceánu, severně od Madagaskaru a jen kousek pod rovníkem. Čím jsou tamní podmínky tak specifické, že přežití velkých želv umožnily? Podle herpetologa Ivana Reháka z pražské Zoologické zahrady, která želvy obrovské chová, leží Aldabra poněkud stranou obvyklých námořních tras, jako korálový atol je jen lehce vyvýšena nad vodní hladinu a chybí tam zdroj sladké vody. Nicméně i na Aldabře od poloviny 18. století lidé ve zvýšené míře přistávali, pochopitelně kvůli želvám, a později došlo i k omezené kolonizaci ostrova... Atol Aldabra má v současnosti pouhých 12 obyvatel, pracovníků vědecké výzkumné stanice La Gigi na ostrově Picard. Želv obrovských tam naproti tomu žijí desetitisíce.

Velké želvy hrají v ekosystémech, kde se přirozeně vyskytují, obrovskou roli. Na ostrovech, kde je lidé vyhubili, se po tisíce let budované sítě vztahů nutně musely zhroutit. Snaží se dnes ochránci přírody tuto situaci zvrátit? Třeba tím, že do těch ekosystémů vracejí velké suchozemské želvy, byť třeba jiného druhu?