Do Česka se před válkou na Ukrajině přijíždějí ukrýt i Volynští Češi. Několik set jich je i v Ústí nad Labem

„Jdu jim podat ruku. Přivítat je a říct jim, že jsem skutečně rád, že se sem po 30 hodinách dostali: Někteří vystupovali do autobusu rovnou z metra, z práce,“ zvedá se od stolu v jídelně hotelu Vladimír Miroslav Srbecký, místopředseda sdružení Volyňských Čechů v České republice.

Z autobusu vystupují unavení lidé. „Dobrý den. My jsme přijeli ze Žitomyru, Volyňští Češi. Já jsem krajanka, moje babička žila v Praze,“ vysvětluje paní Ludmila. S sebou přivezla svoje dva syny ve věku 9 a 11 let. Vypráví, že ani v Čechách je neopustily obavy. „Viděli letadlo a hned se přikrčili.“

Organizace na ukrajinské straně se ujala Ludmila Čiževská, předsedkyně žitomírského spolku Volyňských Čechů.

Na Ukrajině mám manžela i dům, chci tam zpátky

„Univerzita je pryč, střechy nemají, okna nemají. Všechno je vybombardované. V Žitomyru jsou strategické cíle – jsou tam dvě letiště, vojenská jednotka. Proto bylo potřeba pro bezpečí dětí odjet. Manžel mě přesvědčil, i když se mi nechtělo. Řekl mi, že kvůli dětem musím, a že bude klidnější,“ vysvětluje paní Čiževská.

Takových příběhů je tu spousta – ženy nechtěly opustit svoje domovy, kvůli dětem ale zachovávají klid. Když ale dojde na otázku na jejich muže, objeví se jim v očích slzy.

„Jsem připravena tam jet zpátky – je tam manžel, mám tam dům, tam jsem měla štěstí. Je to těžký,“ zadržuje slzy předsedkyně žitomírského krajanského spolku Ludmila.

V Praze je její 70letá maminka a 10letá dcera. Do České republiky se díky spolupráci krajanských spolků, několika ministerstev nebo i hasičů, dostalo dohromady přes 800 Volyňských Čechů.

V Ústí nad Labem jich je zhruba 400. Prozatím bydlí zadarmo v hotelu Vladimír – lidé jim tam mohou přinášet materiální pomoc.