21. června 1689: Francouzský požár Prahy. Anebo ne?

Jaro toho roku bylo velmi suché a v den požáru navíc vál silný vítr. Plameny proto rychle přeskakovaly z jedné střechy na druhou. Situaci zhoršila i skutečnost, že požární vědra na vodu, která stávala na ulicích, byla prázdná. Hořelo až do druhého dne. Popelem lehlo více než sedm set domů. Mezi nimi šest kostelů, deset synagog, téměř polovina židovského ghetta, Nové Mlýny, domy v dnešních ulicích Na Poříčí, Dušní nebo v Petrské čtvrti.

Byly i oběti na životech. V jedné ze synagog zahynulo kolem 150 lidí, kteří sem přišli hledat útočiště. Lidé umírali i na jiných místech. Oheň značně poškodil i jeden z do té doby nejvýraznějších panoramatických kostelů – chrám sv. Jakuba Většího na Starém Městě; ve své době jeden z nejvyšších a nejdelších gotických kostelů v Praze. Později byl opraven, ovšem dostal už moderní barokní kabát a byl zkrácen a zmenšen.

Dřevěná soška Piety z roku 1500, která přežila velký požár kostela sv. Jakuba Většího - a je tam dodnes|foto:Český rozhlas

Paliči z Francie?

Po požáru se městem rychle rozšířila zpráva, že byl dílem Francouzů. Svatá říše římská, do které spadalo také České království, tehdy totiž vedla válku s Francií. Říká se jí devítiletá nebo válka o falcké dědictví a šlo o velmi rozsáhlý konflikt, ve kterém se většina západo- a středoevropských zemí, snažila zabránit francouzskému králi Ludvíku XIV. v další územní expanzi.

Ludvík si to nechtěl nechat líbit a používal proti nepřátelům dost drsné metody – dnes bychom řekli teroristické. Jeho specialitou bylo vypalovat nepříteli města. V Německu takto shořela řada měst a před požárem Prahy se i do Čech začaly šířit zvěsti, že Ludvík má spadeno i na města česká. Není se tedy co divit, že Pražané po požáru začali pátrat po žhářích a především po Francouzích, kteří ve městě pobývali. Jeden z nich byl chycen a po mučení se přiznal, že je žhář.

Ludvík XIV.|foto:CC0 Public domain

Konec Ohnivého Vavřince

Pak se podařilo dopadnout člověka jménem Vavřinec Procházka, vojáka a někdejšího pasáka skotu. Ten vypověděl, že byl členem početné skupiny českých vojáků najatých Francouzi, kteří Prahu úmyslně zapálili. Dlouho se prý na to připravovali a domy zapalovali podle plánu. Paliči prý byli zverbováni, když byli ve francouzském zajetí. Motivem pro ně byly jednak peníze a pak malý žold, který dostali do rakouské armády. Vavřinec Procházka, později řečený Ohnivý Vavřinec, byl po svém přiznání popraven. A to dost strašidelně. Nejprve byl přidušen a potom upálen.

Historické prameny hovoří o tom, že ve stejném období byli kvůli žhářství popraveni i další lidé. Zpravidla se považují za Vavřincovy komplice. Ovšem existují badatelé – například historička Jana Pažoutová, kteří tento příběh zpochybňují. Dochovaná Vavřincova výpověď má prý totiž logické trhliny a navíc ji později docela zásadně měnil. Lidé, kteří byli popraveni s Vavřincem, byli odsouzeni za žhářství na venkově, nikoli v Praze. Navíc skupina soudců, která požár vyšetřovala, se později podílela na silně zmanipulovaném vyšetřování smrti židovského chlapce Šimona Abelese. O jejich spolehlivosti a schopnostech lze tedy pochybovat.

Popel a baroko

Požár z června roku 1689 tedy může být klidně i dílem náhody, anebo vyšinutých žhářů, kteří požár založili po vlivem dobové protifrancouzské hysterie. Ať tak či tak, významnou část historického centra Prahy tento požár naráz připravil o její středověkou tvář, kterou nahradila podoba barokní.