Zuby z muzea

Mnohdy se tam skrývají skutečné poklady, jejichž hodnotu kdysi dávno někdo nerozpoznal; kosti, které byly špatně vědecky určené a nebo takové, jejichž dokumentace se ztratila. O tom, že se i v našich muzeích mohou skrývat vzácnosti, o nichž nikdo neví, svědčí i nedávný objev dvou neobvyklých zkamenělých zubů v Oblastním muzeu v Litoměřicích. Příběh vzácných zubů nám vyprávěl paleontolog Oldřich Fejfar, emeritní profesor Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Oldřich Fejfar: "Nález v muzeu v Litoměřicích je pozoruhodný už z toho důvodu, že oživuje starý známý příběh o tom, že mnoho zejména těch starších fosilií má velmi zajímavou historii. Jedná se o zub, stoličku slona, a to sice druhu, který je v Evropě nesmírně vzácný. Jeho nález svědčí o tom, že se sloni zhruba před dvěma až třemi miliony let dostali z Afriky až do střední Evropy. Rozšířili se zejména v jižních oblastech Evropy. Jsou velmi hojní v Itálii, méně nálezů je v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, několik nálezů je z Francie. Z našeho území prakticky žádné nálezy nebyly, střední Evropa tento druh neznala. Když jsem já v padesátých letech nastoupil do Geologického ústavu, tak jsem věděl, že v roce 1929 publikoval Adalbert Liebus, profesor německé části Univerzity Karlovy, nález starobylého druhu Archidiskodon meridionalis z jedné lokality u Ústí nad Labem, která se nazývá Stříbrníky - německy to bylo Ziebernik. My jsme tehdy pátrali, kde ten nález je, ale marně. Dodnes není k nalezení. Je prakticky ztracen, ale je dobře vyobrazen. V těch padesátých letech jsem také jednou udělal takovou exkurzi s jedním kolegou. Jeli jsme přes Litoměřice a řekli jsme si na náměstí, že se podíváme do muzea, jestli tam není něco zajímavého. Chvíli jsme tam hledali, až jsme ve starém depozitáři plném starých helem, halaparten a podobných středověkých nástrojů nalezli červenohnědě zbarvený zub slona. Byla to stolička, právě ten typ, který popsal Liebus, ale na první pohled bylo vidět, že se jedná o jiný nález; porovnáním jsme zjistili, že jde opravdu o druh Archidiskodon meridionalis. Proběhla léta a já jsem nebyl nějaký čas v republice. Když jsem se vrátil, tak jsem si říkal, že bych mohl konečně ten nález nějakým způsobem odpovědně zpracovat, ale ten zub už v muzeu nebyl. Nemohli ho nalézt, při nějakém stěhování se založil. Teprve v roce 2007 ho objevil kolega z litoměřického muzea, dr. Karel Nepraš. Poslal mi e-mailem fotografii a zjistili jsme, že je to právě ta stolička, kterou jsme viděli v padesátých letech. To nás doslova elektrizovalo, vyjeli jsme tam znova a zjistili jsme, že ten zub není ojedinělý, že mají ještě další čtyři fragmenty téhož nálezu. Charakter jejich zachování svědčí o tom, že se jedná o nějakou vysokou říční terasu, která odpovídá zhruba tomu stáří kolem dvou až tří milionů let."

Nález z litoměřického muzea i starší, dnes již ztracený sloní zub, objevený roku 1929 poblíž Stříbrníků, jedné ze čtvrtí dnešního Ústí nad Labem, jsou jedinými vzácnými doklady o pravěkém rozšíření nejstarších pravých slonů na našem území...

Oldřich Fejfar: "Tenhle slon vlastně dokumentuje vývojovou linii chobotnatců. Jsou to praví sloni, kteří vznikli v jihovýchodní Asii, migrovali do Afriky a tam vytvořili typ, který už odpovídá dnešním slonům. To znamená, že jejich stoličky mají takový zvláštní hřebenovitý tvar, což je adaptace na potravu, která se stále více přesouvala do oblasti trav - chobotnatci z listnatých pralesů přešli do stepí a do savan a začali se živit trávami. Ty jsou paradoxně tvrdší, než listy pralesní vegetace. Je to tím, že buněčné struktury trav obsahují minerální látky, které dovedou silně otírat zuby a vývoj postupuje tak, že se ty zuby adaptují. Vytváří jakési řasení skloviny, která zároveň zesiluje a vzniká blokový útvar, který je typický právě pro tu pokročilou linii slonů, takzvaných elephantidů. Ti sloni, jak víme, žijí dodnes; jeden v Asii, druhý v Africe. Ten, který je příbuzný s tím nejstarším slonem zvaným Archidiskodon meridionalis, je paradoxně asijský slon, nikoli africký. Slon africký je z dnešních slonů primitivnější a je vzdáleným bratrancem toho asijského; jeho zuby jsou dost odlišné a podobají se spíše tomu staršímu modelu. My jsme začali pátrat, s čím by se ten litoměřický nález dal porovnat. Nejlepší a nejdostupnější materiál je v severní Itálii. Univerzita ve Florencii má na jednom z tamních krásných náměstí zajímavé muzeum, kde stojí několik kompletních koster těch slonů, nalezených při budování města a také v různých štěrkovnách v povodí řeky Arno, která stéká z Alp. Jsou to vesměs valouny a drobný vápencový štěrk, což je záruka velmi dobrého zachování kosterních nálezů, kterých jsou tu spousty. V severní Itálii je Archidiskodon meridionalis velice hojný a badatelé došli k závěru, že jsou tam dokonce dvě fáze těch slonů, starší a mladší. A my jsme zjistili, že ten náš nález z Litoměřic i ten zub, který publikoval profesor Liebus, patří k té starší fázi. Nedávno se objevil podobný nález tohoto typu v Rumunsku a zjistilo se, že už ve 20. letech minulého století, ještě před profesorem Liebusem, byl z Rumunska popsán pod názvem 'rumanus' - 'rumunský'. My tedy máme ve skutečnosti v tom litoměřickém nálezu dvou zubů doklad právě té nejstarší fáze, nazývané Archidiskodon rumanus; zřejmě první, která dosáhla přes Turecko, Blízký východ, Rumunsko a Maďarsko do střední Evropy. Jsou to vlastně první praví sloni."

Odkud pochází zbytky sloního chrupu, objevené paleontologem Oldřichem Fejfarem v depozitáři litoměřického muzea, se bohužel s jistotou neví... Zato je velmi dobře známo, jak vypadal slon, který před miliony let podobnými zuby zpracovával svou potravu. Byl tento "praslon" hodně podobný dnešním slonům?

Místa, kde kdysi profesor Adalbert Liebus objevil první zub slona druhu Archidiskodon rumanus na území Čech, jsou dnes částečně zastavěná nebo zarostlá bujnou neudržovanou vegetací. Hledání červených železitých štěrkopísků by tu asi bylo hodně složité; zvlášť když se neví, kde přesně je hledat. Ale kdo ví. Kdo hledá, občas i najde... Typickým znakem slonů a obecně všech chobotnatců je kromě klů především chobot. Proč a jak se vyvinul? A měli ho i nejstarší známí předchůdci slonů? To byla poslední otázka, kterou jsme položili paleontologu Oldřichu Fejfarovi...

Paleontolog Oldřich Fejfar, emeritní profesor Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vám v závěru svého povídání vysvětlil, jak přišli sloni k chobotu. Hlavním tématem našeho dnešního povídání však byl překvapivý objev více než dva miliony let starých sloních zubů v Oblastním muzeu v Litoměřicích.

Vysíláno v Planetáriu č. 28/2009, 11. - 17. července 2009 (repríza z března 2008).
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:03).