Vesta – asteroid nebo nedorostlá planeta?

Astronomové už dnes znají statisíce planetek; jde o nejpočetněji zastoupenou skupinu těles ve Sluneční soustavě. Vesta se z nich tak trochu vymyká. Kolem Slunce krouží po mírně excentrické dráze v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. 29. března roku 1807 ji objevil německý astronom Heinrich Wilhelm Olbers. A jeho krajan, matematik Carl Friedrich Gauss, který vypočítal její dráhu, jí také dal jméno římské bohyně. Po planetkách Ceres, Pallas a Juno to byl čtvrtý objekt toho druhu.

Marný hon na planety

Olbers i jiní se tehdy domnívali, že jde o planety, a tak i Vesta dostala svůj planetární symbol. Později, když objevů těles v hlavním pásu asteroidů valem přibývalo, astronomové od planetárních symbolů ustoupili a začali tato tělesa číslovat. Vesta zpětně dostala čtyřku.

Zajímavostí je, že Vestu svým způsobem předpověděl ve svých výpočtech už v roce 1766 Olbersův krajan, matematik Titius. Všiml si totiž jisté posloupnosti vzdáleností prvních pěti planet od Slunce a spolu s dalším německým astronomem Bodem – po obou se tato posloupnost jmenuje – tak odstartoval hon na další „planety“. Měly se nacházet mezi Marsem a Jupiterem. Prvním objevem byla v roce 1801 Ceres. Nedlouho poté následovaly Pallas a Juno a v roce 1807 již zmíněná Vesta. Fyzikálně nijak nepodložené pravidlo ovšem dostalo trhlinu po objevu Neptunu v roce 1846; chyba mezi čísly z posloupnosti a realitou už byla příliš veliká.

Napůl asteroid a napůl zase ne

Vesta, kterou můžeme vidět v triedru, lépe pak v astrodalekohledu v souhvězdí Lva, je nepravidelné těleso, jehož zprůměrovaná velikost činí 525 km. Zdaleka nejvíc jsme se o ní dozvěděli až zásluhou americké sondy Dawn, která se na svou misi k Vestě a Ceres vydala v roce 2007. Vestu zkoumala od poloviny července 2011 do září 2012. Údaje a snímky vyrazily astronomům dech, vždyť do té doby znali Vestu jen jako mlhavou flekatou skvrnku. Teď na ní viděli v nevídaném rozlišení hory, kopce, hřebeny, obří krátery, hluboké kaňony i výrazně tektonické zlomy.

Z dalšího vyplynulo, že Vesta svou stavbou a složením spíše než planetku připomíná těleso zemského typu, a že tudíž mohla projít obdobnou historií jako Země, Venuše, Mars, Merkur i Měsíc. Má zřejmě jádro z těžších prvků, včetně niklu a železa, z lehčích pak bazaltový plášť a kůru. To, že nedorostla do větších rozměrů, způsobil prý podle vědců Jupiter. Stáhl z okolí stavební materiál, takže Vesta zůstala na půl cesty mezi asteroidem a planetou.

Snímek povrchu planetky Vesta ukazuje tok materiálu na vnější a vnitřní straně kráteru Aelia|foto: NASA/JPL-Caltech/UCLAMPS/DLR/IDA

Kráter a voda na Vestě?

Vesta se kolem své osy otočí za 5 hodin 20 minut a 31 sekund, teploty na jejím povrchu jsou nízké – ve dne to celkem ujde, až minus 20 stupňů, v noci však přituhne i na minus 190 stupňů Celsia. Jeden rok, měřeno oběhem kolem Slunce, na ní trvá asi 1325 dní, tedy více než 3,5 pozemského roku. Vesta má i jedno dosud nepřekonané prvenství – vůbec největší impaktní kráter v naší soustavě. V průměru měří 505 kilometrů.

Asi největším překvapením jsou důkazy o možném působení vody na povrchu Vesty. Sonda Dawn objevila několik oblastí kráterů, které vypadají, jako by jejich svahy utvářela tekoucí voda. Zkrátka – nové objevy přinesly nové odpovědi, ale také nové otázky. Ostatně, tak to ve vědě bývá.